Nejčastěji poslouchám Zeppeliny a maluju si kytičky.
Občas se zakoukám do krásného prázdna a pak dělám blbosti.
Tlusté čáry kreslím jenom na papíře, protože v mém životě mají černé linky pro všechny konce skulinky, kterými se mohou vracet a pronikat do přítomnosti.
Pamatuju si pár výrazů ve tváři, vůni deště, zapadající slunce a jiskření sněhu.
Všechno, co dělám, dělám s nadějí, že jednou zase spatřím to světlo, které dovede prozářit každé nové ráno. Pro hvězdu zářící na obloze, která dává těm, co dnešní noc nemohou spát, naději.
Naději, že zítra jejich úsměv někdo opětuje.
Můj svět je postavený na snech, někdy pluje po červáncích, jindy se ukrývá v duhové bublině vytvořené bublifukem skladovaným v růžové lahvičce. Může být i oslnivě zelený a vznášet se po obloze jako pírko.
Avšak i mé sny se někdy promění v kouř a postupně splývají s realitou...