Nepromlčená láska

12. listopadu 2017 v 19:37 | miriabel |  miriabel
Věnováno Tobě, ač Ti to nejspíš nikdy nedám přečíst.
Protože... Bez Tebe už by byl můj život hrozně smutný a nudný. Obrovské díky Bohu, že jsi to předevčírem přežil.




Mohlo mi být necelých 21 let, ale taky víc nebo o něco málo méně. Už si přesně nepamatuji, kolik mi tenkrát bylo.
Chodila jsem na vysokou školu do Brna. Toho dne, v pauze mezi přednáškami, za mnou přišel můj nový kamarád. Neustále jsme se z legrace o něco přeli. Tenkrát to byl zrovna spor o to, zda v mezipatře visí na zdi obraz nebo fotka.
Už si nepamatuji, který z nás byl strůjcem myšlenky, že se k němu rozběhneme. Závodili jsme, kdo si skutečnost ověří první a vyvrátí tomu druhému jeho domněnku.
Nepamatuji si už ani, kdo vyhrál. Výraz v jeho tváři, to dětské nadšení a chuť zjišťovat úplně nepodstatný fakt, zapomenout nejde.
Neumím určit a neuměla bych to ani v daný moment, kdy se to přesně stalo, ale někdy o popisované pauze jsem se do něj bezhlavě zamilovala. Do úplně cizího kluka, který bydlel 250 km ode mě, v cizím městě, na nepoznané vysoké škole. Hrozně jsem se toho (po)citu tenkrát bála. Nechtěla jsem si jej dlouho ani připustit.

O pár měsíců později po propsaných nocích na Facebooku jsem se před ním, ale dost dobře možná spíš sama před sebou, schovávala na chodbě naší alma mater vždycky v jiném patře, než byl zrovna on. Nechtěla jsem se s ním potkávat.
Bála jsem se. Toho, co ke mně cítí on. Toho, co se odehrává ve mně, když se potkáme.

A pak jsme na sebe jednoho dne stejně narazili. Byla jsem dlouhodobě nemocná. Nemohla jsem chodit na semináře dle rozvrhu, dle kterého jsme měli jeden seminář zvolený stejně.
Byla jsem ráda, že ho nestíhám.
Čekala jsem tenkrát před třídou na seminář a on šel z ničeho nic po chodbě. Nevěděla jsem, jestli se před ním mám schovat, jestli třeba není naštvaný za to, že ho v podstatě ignoruju. Nestihla jsem nad tím však dlouho přemýšlet.
Najednou stál naproti mně, ptal se mě, jak se mám a jemně mě hladil po rameni. Nechala jsem se.

Volal mi a uklidňoval mě o zkouškovém, když mě čekala tzv. "souborka". Chtěl pro mě přijet po poslední zkouce, ale já se mu přestala ozývat.

Celé "to" skončilo v jeden červencový upršený den roku 2012. A hrdá na to, jak jsem se tenkrát zachovala, moc nejsem.
Z onoho dne si ponesu asi až do chvíle, kdy mi je nějaký silnější zážitek vymaže z hlavy, dvě smutné vzpomínky. Pokud o něm někdy budu psát, bude se jmenovat: "Jak jsem ublížila dvěma lidem v jeden den." Ale možná tomu dám nějaký poetičtější název. Snad.

Chtěla jsem ho tenkrát chytit za ruku, omluvit se mu a říct: "Zůstaň se mnou." Ale nemohla jsem.
Zůstala ve mně vzpomínka na modré Ferrari, odhalené tramvaje, brněnské chodníky a déšť. A jednu křehkou univerzitní lásku, co vznikla tak nějak mimoděk a měla zůstat promlčena.

Pokračování:

Protože, Vážení:

"Tma stéká do kaluží
Na šedivém pijáku nebe
otisky cyklámových růží
Uprostřed ulice lynčují
autogenem zbytky
této noci, kterou jsem prochodil
abych se ujistil že žiji
Možná že zrovna dnešní ráno
přinese amnestii
promlčeným láskám"

V. Hrabě, Tma stéká do kaluží

takové ráno opravdu přišlo... už nevím, jestli za něj mám počítat pozdě odpoledne neděle 29. května 16, kdy mi vytahoval kartičkou NPÚ klíště a já cítila úplně to samé jako tenkrát, když jsme utíkali do mezipatra, 5. července 16, kdy jsem se po výletě málem omylem ocitla u něj doma, protože jsem utopená v jeho očích zapomněla sledovat čas, nebo sobotu 16. července 16, kdy... kdy byl ten nejkrásnější a zároveň nejkýčovitější západ slunce, který jsem v životě viděla a my si tenkrát dali tu úplně první, tolik let vytouženou, pusu :)
 


Komentáře

1 Talaniel Talaniel | E-mail | Web | 15. listopadu 2017 v 8:57 | Reagovat

Bože, bože, tak tenhle článek mi dneska po ránu moc nepomohl. Proč jen klikám na link, který má v textu slovo "láska"? :-)

2 R. R. | Web | 15. listopadu 2017 v 11:06 | Reagovat

dost rozumím tomu, jak ses zachovala... občas si říkám, proč se zamilováváme, když nejsme připravení. pocity si dělají, co se jim zachce.

3 HzB alias zeny-nejsou HzB alias zeny-nejsou | Web | 15. listopadu 2017 v 14:07 | Reagovat

Láska... co to je?

4 Dominika Dominika | Web | 15. listopadu 2017 v 15:22 | Reagovat

Tohle mi vykouzlilo úsměv na tváři. Jsem ráda za poslední odstavec, mám ráda příběhy se šťastným koncem. :))

5 S. S. | Web | 1. prosince 2017 v 21:16 | Reagovat

to je krásné. Doufám, že to chápu dobře - a má to vskutku šťastný konec.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.