Taková ta osudová... Každý jednu máme.

17. října 2017 v 21:24 | miriabel |  oblíbené
"Pečlivě slepený nový život se roztříštil napadrť. Nikita nebyl schopen jediné myšlenky. Měl jen pocit kosmické prázdnoty, ze které všechno uvnitř skučelo a propadalo se do horoucích pekel...

Jestliže někdo rozbije tvoji samotu, už se ti ji nikdy nepodaří znovu dosáhnout. Je to jako snaha přestat kouřit: stačí ji okusit jednou, a propadneš jí na celý život.
Nepomáhá dokonce, ani když si uvědomíš, že člověk, který si k tobě jednou proklestil cestu, už není. Změnil se k nepoznání. A už nikdy víc tě nebude moci očarovat svým nebezpečným kouzlem. Ani kdyby chtěl...
A samozřejmě to nedokáže ani nikdo jiný.

Je to definitivní ortel a podat odvolání nelze.
Avšak smutek tě neopustí.

Někdy se chce zakřičet: "Kdybys raději nikdy nebyla!"
Ale víš, že to není rozumné.
A stále si opakuješ jako modlitbu, jako zaklínadlo, jako mantru: "Dobře, že jši! Dobře, že se to stalo. Děkuju, žes mě zničila, děkuju, děkuju, děkuju!"

KDYBYS RADĚJI NIKDY NEBYLA!

...

Žádná láska, jak se píše v románech. Zkrátka její tvář, kterou nikdy předtím neviděl, už znal. Tak, jako člověk může znát jenom tvář někoho blízkého, na kterou se díval celý život."

Zdroj: KLJUČARJOVOVÁ, N. Rusko - vagon třetí třídy. 1. vyd. Český Těšín: Eroika, s.r.o., 2014. s. 72-74. ISBN 978- 80-87409-25-1.
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 18. října 2017 v 7:18 | Reagovat

Ztracená láska nepřestane nikdy bolet :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.