I chlapi pláčou? Seriózně?!

1. října 2017 v 0:22 | miriabel |  deníček
Hodila jsem do tašky mobil a chtěla odejít. Bylo to těsně potom, co jsem mu řekla, že nevím, jestli vydržím čekat. V momentě, kdy jsem se chystala zabouchnout dveře jeho domu, jsem v jeho očích spatřila potlačovanou bolest.
Stupňovala se.

Šla jsem k němu blíž a všimla si, že jeho oči jsou vlhké. Najednou se to velké silné stvoření začalo otřásat pláčem.
Nikdy do té chvíle jsem neviděla chlapa brečet. Dívala jsem se na to jako na přírodní úkaz. Cokoli jsem řekla, jeho stav se ještě zhoršil.
A tak jsem naproti němu jen nečinně klečela a dívala se, jak mu na čele naskakují krůpěje potu a on se v pravidelných intervalech otřásá potlačovaným brekem.

Cítila jsem vůči němu soucit. Přicházel ve vlnách, stejně jako jeho pláč.

Snažila jsem se ho jemně chytit a houpat s ním jako s malým miminkem. Kroutíc hlavou jsem mu utírala mokrý obličej.
Dokonce jsem se zmohla na jeden nemístný vtip, který ho ale vůbec nerozesmál.

Zdál se být strašně malý, vláčný, bezvládný.
Bolelo mě vidět, že jsem někomu způsobila takové trápení.

Bez jednoho dne je to týden a pořád jsem na to nezapomněla.

Ptala jsem se kamaráda, jestli chlapi někdy brečí. Říkal, že prý jo, ale on sám to nikdy nedokázal, i když se trápil sebevíc. Prý se dokáží trápit vztahy daleko více než ženy, jenom to na sobě nechtějí nechat tolik znát.

A Vás se ptám - jak to teda vlastně je?
 


Komentáře

1 petrflasar27 petrflasar27 | Web | 1. října 2017 v 9:26 | Reagovat

Je to tak, jak jsi to prožila.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.