Jak jsem se zhroutila aneb Těhotenský test netřeba, mami!

20. července 2017 v 22:19 | miriabel |  deníček
Fakt, že nestíhám svůj život, jsem se snažila lidem kolem sebe naznačit už nějaký ten pátek. Několikrát do týdne ode mne mohli slyšet a nejspíš to ke konci už bylo to jediné, co jsem říkala, že: "Už nemůžu." a "Nevím, jak dlouho to ještě takhle vydržím."


Nikdo tomu nepřikládal příliš velkou váhu, prostě si jen tak stěžuju... Nedělila jsem se s nikým o své noční horečky a bolesti hlavy, protože bylo přece teplo a to tak v létě lidi mívají.


Týdně jsem najela autem přes 600 km, naspala okolo 35 hodin a někdy ani to ne, jedla jsem výhradně čokoládu, ibalgin a pila Coca Colu. Práce, cestování, víkendy plné výletů, co už mi ani nic neříkaly a okolí, co nechtělo slyšet moje prosby o zpomalení.

Den před dovolenou mi bylo jako den před tím, co dostanete angínu. Jenže jsem neonemocněla, takže mě čekalo sbalení se a jízda do Brna na autobusové nádraží, odkud jsme vyjížděli do Slovinska na kola.

Po první noci v buse mi došlo, že já prostě nejsem člověk, který dokáže usnout na miniprostoru za zvuku hlučíčího motoru.
A tak jsem spořádaně chodila o každé pauze na pumpu, koukala se na velké plyšové Hello Kitty, procházela rozhlehlá parkoviště a pozorovala blikající nápisy různých nočních podniků. Že jsem k smrti záviděla lidem, co spali ve vlastních autech, to vám asi psát nemusím.


V šest ráno, po asi hodině spánku, to jsem se prvně málem poblila, jsme měli při východu slunce a výhledu na rozprostírající se Julské Alpy snídat. Jo, byl to krásný pohled. Kdyby se mi netočila hlava a z představy, že budeme celý den jezdit na kole (já jediná žena ve skupině), nebylo ještě více zle.

V noci mě vzbudila zimnice. Nemohla jsem ani vytáhnout ruku ze spacáku. Na náš stan ťukaly stále intenzivněji dešťové kapky. Klepala jsem se zimou, než zazvonil budík. Můj spacák byl úplně promočený: "Hele, prší nám do stanu. Pane Bože." "Ne, to jsi spocená zevnitř, jinak je tu sucho," dozvěděla jsem se.

A tak jsme si v dešti uvařili snídani, já si vzala ibalgin, napila se Coly a mohlo se vyjet.

Byl to nádherný den. Déšť ustal okolo desáté a pak už nádhera okolo nás zastínila můj pocit na omdlení a stále sílící bolest hlavy.

Pozdě odpoledne, když jsme jeli busem a koukali na slovinskou přírodou jsem začínala cítit, že noční horečka mě navštívila už i přes den.
Z večera si toho moc nepamatuju. Přítel se na mě prý chodil dívat do stanu, jestli jsem neomdlela a já jenom vím, že se mi zdálo, že zmrznu. A pak je najednou všude tma, nějací opilí lidi z naší skupiny se hlasitěji smějí blízko našeho stanu, opodál křičí v zápalu zábavy cizinci a můj parťák leze do stanu, dělá u toho hrozný randál a já ho za to hrozně nesnáším.

A pak kemp pomalu usne. Bledské jezero zahalí temnota. Bolí mě břicho, je mi zima a chce se mi čůrat, jenže se nemůžu postavit na nohy, jak se mi třesou.

Ráno se domlouvám s průvodcem, že zůstanu, ten mi říká, že nemusím na kola, ale můžu jet s jinou skupinkou busem podívat se do okolí.
Nevím, kolik se toho poslední den ušlo, stálo mě to ale poslední energii. Nemohla jsem jíst, protože se mi ze všeho chtělo zvracet. Toho dne už si všimli i ostatní, že jsem "nemocná".

Noc byla podobná té předchozí.

Cesta domů z Brna nakonec uběhla docela rychle na to, jak mi bylo a jak pomalu jsem jela...

Místo do práce jsem šla na nemocenskou. Měla jsem 39, když jsem přijela.

Dneska už teplotu nemám, jenom každé ráno zvracím. Dneska 8x.

Seděla jsem v koupelně skrčená na zemi, opřená o stěnu a dívala se nahoru na mamku, co se zrovna převlíkala a u toho mi říká: "No, a teď ti ještě ke všemu udělal děcko." V závěsu za ní prošel úplně netečně taťka, který se horlivě snažil vylít vodu z termoforu i přes celou poblitou vanu a vypadal, že nic jiného ho netrápí víc.

O dvě hodiny později jsem vkládala fialovo bílý papírek do vlastní moči a se zájmem pozorovala, co se stane. Necítila jsem strach, protože jsem nevěřila tomu, že by život mohl být tak absurdní.
Ale červíček pochybností ve mně hlodal. Co kdyby? CO KDYBY, SAKRA??! Ve 26 letech už prostě dítě nemůže být překážkou... Hmmm, fakt ne? A co když si nejsme jistí vztahem, ze kterého by bylo počato? Možná víc než to, co když jsme ještě večer plánovali jeho konec?

Nejsem v tom.

Btw, Julské Alpy jsou nádherné, slovinské řeky, vodopády, soutěsky jsou ohromující. Cestování s kanceláří a průvodcem nemusí být vůbec opruz, naopak.

Co ale nikdy nepochopím, je, proč se spí v campu pod stanem, když je opodál hotel, proč se jezdí přes noc, když pak člověk musí fungovat totálně nevyspaný? A sakrblé, proč jsme nemohli jet sjíždět nějaké lesní stezky a aspoň lehký terén na mtb?

Toužila jsem, hrozně moc, jít do hor a ne se pořád plácat v údolí a tu krásu vidět jen zespodu, ale téměř (až na jednu výjimku) ji neokusit.

Na břehu Bledského jezera za toho nejzářivějšího letního dne jsem si zase jednou mohla uvědomit, že můj aktuální vztah je další šlápnutí vedle.

Jedna perlička: "Kde jsi nechala přítele?" "Je na hřbitově." (Ví Bůh proč se tam jel podívat...) "To už ti lezl na nervy až tak moc?"

PS: Fotky možná jednou uvidíte, ale nebudou ode mne. Nebrala jsem si tam s sebou foťák. Byla jsem ráda, že jsem ráda, že se všechny mé věci vešly do váhového limitu... a taky, stejně bych neměla sílu fotit. Spokojte se, prosím, s krajinou Libereckého kraje.
 


Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 20. července 2017 v 22:31 | Reagovat

Takže viróza alebo iná pliaga. Z môjho pohľadu lepšie ako decko

2 miriabel miriabel | 20. července 2017 v 23:43 | Reagovat

[1]:  z mojho tiez ... Ac by som to v mojom veku uz asi hovorit nemala...

3 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 21. července 2017 v 0:10 | Reagovat

[2]: mala alebo nemala....
dôležité je, čo cítiš 😉

4 sw sw | Web | 26. září 2017 v 19:07 | Reagovat

Jo, to miluju. Člověk na to tomu okolí vždycky skočí. Že to zvládne ještě chvilku. Že mu vlastně nic není. Štvalo by mě, kdybych kvůli takovému stavu přišla o tak zajímavý výlet.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.