Hobití městečko a velký míšan

5. dubna 2017 v 22:35 | miriabel |  deníček
Když jsem četla Hobita, představovala jsem si Hobitín podobně jako Vysočinu. Hluboké lesy, malebné kopečky, louky plné pestrobarevných květin, co sahají až za horizont.

Nikdy mě nepřestane bavit dívat se na ni, jak je nádherná - pohádková. V neděli jsem ji poprvé viděla shora a zabolelo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že ji vidím z daného pohledu právě proto, že ji pomalu opouštím.

Kdo ví, na jak dlouho to bude tentokrát...
---
Zdroj: Facebook.com

Když mi tenhle obrázek poslala kamarádka v den, kdy skončil můj první vztah, připadal mi hrozně naivní, t r a p n ý. A dneska... když si promítnu v hlavě, jak žiji dnes ve srovnání s tehdejšími dny, říkám si, že možná měl něco do sebe.

Někteří míšani odcházejí sami. Ti, co je vystřídají, nemusí být zákonitě větší, ale... jsou prostě lepší. Ten můj nový míšan je pořád ještě hodně "brand new", zabalený v krabici a průhledné fólii. Každé ráno mám po probuzení pocit, jako když jsem byla malá a rodiče mi předcházející den koupili novou hračku. Drahou, o které jsem dlouho snila, a přitom si stejně myslela, že ji nikdy nedostanu.
---
Jela jsem zrovna po dálnici, když jsem si vzpomněla, že mi před 2 hodinami pípal mobil.
Zastavila jsem na pumpě a na obrazovce zářila bílým písmem na zeleném pozadí dvě nejkrásnější slova. Ta, která jsem myslela, že už je od něj nikdy neuslyším.
V prvních pár sekundách jsem si myslela, že jsem se někdě vybourala, nevšimla jsem si toho a jsem v nebi. Pak jsem dostala strach, že se něco pokazí, že tohle si prostě nezasloužím...

Kdysi dávno jsem psala článek o tom, že se láska nedá vynutit. A víte Vy co? Evidentně si ji nemusíme ani zasloužit. Naopak. Dělala jsem všechno pro to, abych ji zničila... stejně se mi to nepovedlo.

Díky Bohu.

A tak mám přítele, kterého si absolutně nezasloužím. Mnohem chytřejšího, zodpovědnějšího a dospělejšího, než jsem já sama. Už jsem mu tolikrát ublížila a on byl v těch nejhorších chvílích stejně vždycky se mnou. A díky tomu, jaký je, i v těch nejpěknějších.

Dlouho jsem se to bála napsat na papír (pozn.: když jsem psala blog, neměla jsem u sebe PC, psala jsem jej proto prvně do bloku), někomu o tom povědět nebo se nad tím vůbec zamyslet, že ten křehký cit naruším... ale nechci tu mít jen smutné články.

S kýmkoli jsem jej kdy srovnala, vyhrál. Pokaždé.
 


Komentáře

1 an an | Web | 21. dubna 2017 v 11:54 | Reagovat

Hezký obrázek, ale já jsem v tomhle sysel. Nechtěla bych se vzdát ani toho malého... navíc malé plyšáky mám radši :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.