Střípky pěkných chvil

19. března 2017 v 20:11 | miriabel |  deníček
1.) Poslední dny jsou děsně hektické. Nestíhám už ani bazény. A ani na ně nemám sílu, popravdě. Hrozně ráda vzpomínám na období v lednu a v únoru, kdy jsem chodila plavat skoro každý den. Představovala jsem si, že jsem v nebi a lidi pod vodou jsou kolem mě poletující duše a andílci. Pod vodou vypadá s trochou fantasie každý jako zmatená entita vznášející se kdesi v oblacích.

2.) Včera byla první sobota po dlouhé době, co jsem byla doma. Šíleně jsem se na ni těšila už od večera té minulé. Jenže mě nějak zklamalo tělo. Prášky z lékárny koupené na poslední chvíli nezaúčinkovaly hned. Ibalgin není všelék. Bohužel.
A tak jsem jenom ležela, koukala se z okna na - navzdory předpovědi - krásný den, chvílema spala, chvílema se snažila na nic nemyslet. Zuřila jsem, ale zimnice a bolesti mě ven pustily jen na chvilku...
Nakonec jsem šla v devět večer nakupovat večeři po pozdním odpoledni, co jsem pila Colu a poslouchala děj Tolkienovy knihy Silmarillion a hlavně... na chvilku zapomněla na všechny stresy a problémy. Na reálný svět.
Dneska na pohovosti mi dali chemoterapeutika a musím prý zůstat týden doma.
"Když budu mít ty tepláky s tučňákama, nebudu mít už žádný důvod opouštět domov."
"Ježíš-Mariá."
Tak dík, mami. Smějící se


3.) Minulý víkend, ač byl až moc reálný, byl hrozně krásný. Po půl roce jsem byla zase v Moravském krasu, tentokrát s jiným kamarádem než v létě. Sice jsme nestihli jít do žádné jeskyně, ale to je jedno, už jsem stejně - krom jedné - ve všech byla.

Netroufám si hádat, jestli to byl nekonečně krásný konec nebo počátek...

Nejepičtější byl ovšem začátek toho všeho... Měli jsme se setkat na nádraží. Samozřejmě jsem tam dorazila pozdě. Jdu přímo k jeho autu a najednou si všimnu, že mi zvoní telefon.
"Kde jsi?" Ptá se.
"Na parkovišti. A Ty?"
"Na záchodě. Zamčený."
"COŽE?" nechápala jsem.
"No, někdo mě tu prostě zamknul," začínal zuřit.

Věřte mi, že než jsem o obědové pauze na malém nádraží na Jižní Moravě sehnala někoho, kdo by byl ochoten jej vysvobodit, uplynulo několik desítek minut. Velmi dlouhých minut, dovolím si tvrdit, jelikož jsem směrem od záchodových dveří slyšela neustále sílící rány, jak se můj nejšílenější kamarád snažil vyrazit dveře, ve kterých doufal, že najde něco, čím vypáčí ty, jejichž otevření by jej vysvobodilo ze zajetí.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Přesvědčila jsem jedinou ochotnou paní, co mi dala klíče. Odemkla jej, zasloužila jsem si to nejhezčí pohlazení. Zaplatil poplatek za wc, místo omluvy a uznání jejich pochybení, dostal vyčiněno za neoprávněné použití záchodu. Po menším incidentu jsme se mohli vydat vstříc nejpěknějšímu dni od půlky října minulého roku.

"Budeš o tom někomu říkat?"
"Ne. Ztratilo by to svoje kouzlo," odpověděla jsem. Neměl na mysli to uvěznění na WC.

Hrozně se bojím. Sama sebe. Toho, co si přeju. Dalšího zklamání. Bolesti.

Přála bych si, aby to mohlo být jednodušší. Ale to by asi nebyl (můj) život, kdyby byl jednoduchý.
 


Komentáře

1 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 19. března 2017 v 21:51 | Reagovat

tak psát to na blog by se stejnak nepočítalo :D

2 Eliss Eliss | Web | 20. března 2017 v 8:28 | Reagovat

Hlavně se brzy uzdrav! :-)

3 an an | Web | 12. dubna 2017 v 21:06 | Reagovat

Jo, to se zklamáním znám... a ta story se záchodem je děsivá... i když za pár let možná bude vtipná :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.