Nenaplněná přání 2. svátku vánočního

27. prosince 2016 v 0:29 | miriabel |  deníček
Dnešní den začal hrozně hezky. Měla jsem udělat jednu fotku jako reklamu, jít běhat, večer na bazén a nakoupit na další den, abych mohla na hory.

Dopoledne jsem si četla, v poledne jsem si libovala nad jarním počasím a jasným letním nebem. Miluju blankytně modrou oblohu. Až na bahno všude pod nohama to bylo prostě "spíše jako jaro než Vánoce", jak poznamenala jedna paní, co jsme se míjely.

Po příchodu domů mě ale měla čekat zcela jiná (než ta naplánovaná) "dobrodružství"...

Od chvíle, co jsem se vrátila, mnou lomcoval pocit, že se mi někdo dívá do okna. Někdo chodí po zahradě. Zatáhla jsem žaluzie. Vypnula si zvonění. Dvě ztracená volání. Telefon s jeho číslem volajícího zvoní mamce.

V tu chvíli jsem to věděla, jenom jsem si to ještě nechtěla přiznat.

Měla jsem strach. Nešel utišit. Donutila jsem se mu zavolat.
"Ahoj, co se děje?," ptám se.
"Nic. Mluv se mnou, jenom chviličku, pár minut."
"KDE JSI?" Pokoušela jsem se mluvit klidně. Zradil mě však hlas a doslova jsem to zakřičela.
"Nikde, nic se neděje. Jen minutku počkej." Snažil se mě upokojit. V tu chvíli už jsem se ani nesnažila přesvědčit, že je to jen planý poplach.

Nestihla jsem utéct, schovat se, ujet. Byla jsem doma, on věděl, že tam jsem a nikdo jiný to za mě vyřešit nechtěl.

Ten někdo byl můj bývalý přítel.

Bydlel-li by někde za humny, nešla bych ani otevřít. Jenže on zde vážil cestu okolo 300 km.

Pořád dokola jsem jen opakovala: "Proč jsi mi předem nedal vědět? Proč jsme se nedomluvili?"
A on na to: "Protože bys nebyla doma, schovala se, nebrala telefony. Neříkej, že ne."
Právě proto jsi snad jezdit neměl, pomyslela jsem si.


Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Cítila jsem lítost, bolest, zklamání z lásky, co prostě nevyšla, bezradnost a stud.

Neměla jsem pro něj dárek. Ani jsem žádný nechtěla od něj.
Popravdě, dát mi takovou věc, co mi přinesl on, kdokoli jiný, skákala bych radostí. Jenže z překvapení od něj cítím jen nevyřčené výtky. Nedovedla jsem na balíček ani sáhnout. Rozbalila jej nakonec mamka, protože byla prostě zvědavá.

Snažil se mě dotýkat, hladit, políbit nebo mě aspoň donutit zvednout zrak ze země. A já jen uhýbala s pohledem upřeným na chodník. Chtěl, ať si s ním povídám. Neuměla jsem říct jedinou kloudnou větu.

Bylo mi jej tak hrozně líto, jak stál naproti mně se ztracenou nadějí v očích. Vypadal menší a drobnější než obvykle.

Snažila jsem se přinutit být vstřícnější, ale nepovedlo se mi to.

Byl to prostě šok.

Cloumal se mnou, chytal mě a mně to bylo nepříjemné. Jako by mi zasahoval někdo úplně cizí do intimní zóny a tím ve mně postupně otevíral staré, pracně potlačené, rány...

Až odjel, seděla jsem doma se zataženými závěsy, klepala se zimou a snažila se ignorovat pálení žaludku. Záclonu jsem už neodtáhla. V hlavě mi bušily výčitky svědomí, že jsem se vůči němu zachovala špatně. Bylo mi to líto.

Nešla jsem nakonec ani plavat. Potřebuju se s tím vyrovnat sama. A taky přestat přemítat nad tím, co jsem udělala špatně, že si to vyložil, jak vyložil a přijel.

Chtěla bych, aby byl zase šťastný. Jenže taky vím, že já už (Teď? Jednou provždy?) příčinou jeho úsměvu na rtech být neumím.

Na celé to divadlo se díval náš soused a jeho kamarádi, co seděli na lavičce až podezřele blízko. Říkala jsem si: Kolik takových představení ještě uvidí?

Moje kamarádky začínají být těhotné, mít děti, vdávat se, rozvádět... A já? Dělám jeden kopanec za druhým a na tu pravou lásku asi pořád čekám. (Nebo jsem ji už prošvihla? A jde to vůbec?)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.