Agatha Christie, Vlastní životopis

23. prosince 2016 v 21:04 | miriabel |  oblíbené
Nedávno jsem psala článek O knihách. Mimochodem, moc Vám děkuji za milé komentáře. Některé z knih, které jste psali, že právě čtete nebo máte rádi, si ráda jednou přečtu.

Zamyslela jsem se nad tím, která kniha toho nejvíce zanechala ve mně. Byl to jednoznačně Vlastní životopis Agathy Christie.



Ke knize jsem se dostala úplnou náhodou. Vracela jsem se domů (tenkrát už naposledUsmívající se) od bývalého přítele a neměla nic na čtení. V jedné třetině cesty jsem se stavovala za kamarádkou, která ke mně v antikvariátu na nádraží přiběhla a držela v ruce právě Vlastní životopis s tím, že ho už dávno četla a hrozně se jí líbil.

Ve vlaku jsem se na knihu nedokázala dostatečně soustředit. Měla jsem plnou hlavu různých otázek, na které jsem hledala odpovědi. K tomu jsem si sumírovala plusy a minusy tehdejšího něco-jako-vztahu. Písmenka se mi rozostřovala před očima, věty utvářely klikyháky a ty se kroutily dál v prapodivné obrazce. A tak mi moje nejoblíbenější kniha při prvním setkání posloužila spíše jako pozadí k myšlenkám, spořič mojí obrazovky, chcete-li.

Doopravdy jsem ji začala číst až začátkem září. Od prvních stránek jsem dychtivě polykala každé slovo této světoznámé spisovatelky, přestože její životopis byl první knihou, kterou jsem od ní četla.

V té době jsem neprožívala zrovna hezké období. Zbortily se mi ideály jako domeček z karet. Nejen ty o lidech, do kterých jsem je vkládala, ale i o životě samém.
Překonala jsem jej, troufám si říci, zejména díky Agathině životopisu, ke kterému jsem se po prvním neúspěšném pokusu vrátila. Pokaždé jsem se těšila domů, abych byla zase s Agathou Christie. Hltala jsem příběh života nadané spisovatelky. Její pohled na svět mi dával odpovědi na mnohé otázky a zároveň mě plnil nadějí a odhodláním.

V knize mám spoustu záložek a podtrhaných odstavců. Vím jistě, že se k ní jednou vrátím.
"JǍ jsem normální. Nemám přečtenou knihu obtěžkanou lepícími štítky jako Ty."
"Je výjimečná." Nejen kniha, ale taky samotná Agatha Christie.

Dneska se říká lidem jako byla ona, kteří cestují a přitom pracují, digitální nomádi. Ve své době se ovšem často setkala s nepochopením. S odstupem více než půl století bychom ji mohli dost dobře chápat jako průkopnici nyní tak moderních nomádů.

Neměla lehký život, to ji ale nebránilo vytěžit z něj maximum. Byla skromná, což je k neuvěření vzhledem k jejímu obrovskému talentu.

"Vlastně mám přibližně takový pocit - nevím, zda to tak připadá každému autorovi, ale je takových asi hodně -, že se tvářím, jako bych byla něco, co nejsem, neboť ani dnes se tak docela necítím skutečnou spisovatelkou. Dodnes ve mně převažuje pocit, že se za spisovatelku vydávám."
CHRISTIE, A. Vlastní životopis. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1987, s. 589.

Kromě psaní hrála dobře na klavír, za války pomáhala v nemocnici jako zdravotní sestřička a také pracovala v lékárně. Zajímala se o fotografii, dokumentovala archeologické nálezy svého druhého manžela, který byl úspěšným archeologem. Dokumentace nálezů ji ale neuchvátila tak jako tvorba umělecká. Svého manžela ovšem velmi podporovala a vždy stála při jeho boku. Doprovázela jej na expedicích. Kniha Vlastní životopis začala vznikat právě na jedné z nich - v Nimrudu.

(Nimrud bylo starověké asyrské město, které leželo na řece Tigris jižně od Ninive. Město zabíralo území přibližně 41 km² a jeho ruiny bývaly k vidění asi kilometr od vesnice Númaníja, asi 30 kilometrů jihovýchodně od Mosulu.
V letech 2015 a 2016 byly chrámy, památky i archeologická naleziště zničeny příslušníky Islámského státu.

Ze starobylého Nimrúdu nezbylo nic. Islámský stát ho srovnal se zemí. iDNES.cz [online]. 2016-11-16. Dostupné z:http://zpravy.idnes.cz/nimrud-niceni-pamatky-islamsky-stat-d7b-/zahranicni.aspx?c=A161116_145924_zahranicni_ert

Přispěvatelé Wikipedie. Nimrud [Internet]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie; 6. 12. 2016, 17:04 UTC [cited 23. 12. 2016]. Dostupné na: https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Nimrud&oldid=14413975)

Vlastním životopisem jsem se s Agathou Christie nerozloučila. Naopak...Usmívající se


V příštím článku Vás čeká několik mých oblíbených citací z knihy.
 


Komentáře

1 SchwarzRosen SchwarzRosen | 23. prosince 2016 v 22:51 | Reagovat

Agathu miluju, ačkoliv jejího Poirota moc nemusím. Prostě od ní mám daleko radši jiné postavy. Předevčírem (tuším) byl o ní dokument na dvojce, dívala ses? A kdysi jsem viděla zfilmované to její zmizení, ráda bych ten film někdy viděla znovu. Vyjadřovala se k tomu ve svém životopise? Předpokládám, že ano, životopis jsem ještě neměla tu čest číst.

2 Melanie Melanie | Web | 24. prosince 2016 v 0:11 | Reagovat

Taky Agathu miluju, ale její životopis jsem ještě nečetla. Musím si ho brzy pořídit. :)

[1]: Vtipné je, že ani Agatha neměla Poirota ráda, ale psala ho kvůli tomu, že byl hodně oblíbený u čtenářů.

3 SchwarzRosen SchwarzRosen | 24. prosince 2016 v 2:17 | Reagovat

[2]: Mi přijde takový "všechno znám, všude jsem byl, nic mě nepřekvapí" a já takový lidi nemusím. Navíc knížku, kde má hlavní roli mám snad jen jednu (ještě mám Vraždu Rogera Acroyda, kde se samozřejmě vyskytuje, ovšem tady bych jeho roli hlavní moc nenazvala - takže to, co následně napíšu se nevztahuje na tuto knihu),  a ta mě tak neuvěřitelně nudila, že to ani možný nebylo. Až na konci to bylo zajímavý a to přišel Poirot v podstatě s tím, že od půlky knížky věděl co se stalo, jen musel tu svou teorii vyladit. Ovšem filmové zpracování Poirota je dokonalé.
Nejradši z těch opakujících se postav mám Tommyho s Pentličkou, s nima jsou knížky takový dobrodružnější. Ale slečnu Marplovou mám taky ráda, v tom dokumentu zmíněném v mém předchozím komentáři bylo řečeno, že ji Agatha psala podle své prababičky. (Nebo babičky? Teď nevím.)

4 Melanie Melanie | Web | 24. prosince 2016 v 2:50 | Reagovat

[3]: Já mám Agathu načtenou hodně (je to už šest let moje nejoblíbenější autorka), takže knih s Poirotem jsem četla dost, ale když se nad tím zamyslím, tak většina mých favoritů jsou knihy, kde nevystupuje (např. Deset malých černoušků, Nakonec přijde smrt). Ale to, že "asi tak od půlky už věděl, nebo tušil, co se stalo", se děje ve víc knihách. :D Tommyho a Pentličku mám taky hodně ráda, ale moc knih jsem s nimi nečetla.
Mám doma knížku, ve které je k jedné z povídek předmluva od nějakého příbuzného Agathy, který vlastně mluví o tom, jak Agatha brala inspiraci (konkrétně pro tu povídku a pro Pět malých prasátek) a taky je tam zmíněné, že ty postavy byly dost inspirované různými skutečnými lidmi. Ten dokument jsem možná viděla (jmenovalo se to Neobyčejné ženy: Agatha Christie?), ale už si z něj moc nepamatuju.

5 SchwarzRosen SchwarzRosen | 24. prosince 2016 v 4:02 | Reagovat

[4]: Tak já mám od ní zatím jen asi 16 knížek, z toho jednu nepřečtenou, kupovala jsem si ji poměrně nedávno. Čtu také jiné autory a jako výdělečně nečinný člověk mám poněkud omezené možnosti nákupu. Navíc ji čtu snad jen 3 nebo 4 roky.
Tak nechci kecat, ale myslím, že s Tommym a Pentličkou mám všechny, nebo alespoň většinu, pokud vím, tak v moc knížkách nevystupují.
Ten dokument se jmenoval Tajemná Agatha Christie. Byl tam ten herec Poirot (bohužel skutečné jméno mi uniká, já si prostě jména herců nepamatuju) a mluvil s jejími potomky, s člověkem, který dělal úvodní ilustrace jejích knížek a s různýma lidma, kteří se o její život zajímali. Ukazovali její poznámkové bloky, zaujal mě ten škrabopis v nich. Samozřejmě to nemyslím nijak zle, jen jsem prostě z neznámýho důvodu myslela, že bude psát takovým tím starým krasopisem. Taky říkali, že v těch poznámkových blocích měla neuvěřitelný binec. Ovšem jak se říká, inteligent zvládne i chaos.
Akorát mě mrzí, že jsem celý ten dokument sledovala jen tak jedním okem, měla jsem takovou tu "předvánoční" hromadu práce.

6 miriabel miriabel | 25. prosince 2016 v 16:17 | Reagovat

[1]: Co sy týče Poirota, souhlasím s komentářem od Melanie. Hlavně litovala, že jej udělala hned zpočátku tak starým :)

Dokument jsem bohužel neviděla, pokusím se jej najít na internetu, moc ráda bych se na něj podívala.

O jejím zmizení v knize zmínka není. Ale je z ní velmi patrné, jak moc ji odchod manžela zasáhnul (vůbec jej nečekala a měla ho velmi ráda, dokonce mu dala rok čas na rozmyšlenou, zda se přece jen nevrátí domů - zejména kvůli jejich dceři), přestože rozvodu není věnováno příliš mnoho stran a jejímu bývalému manželovi posléze ani řádka...
A také svého manžela nelíčí jako sukničkáře (spíš naopak, stoprocentně mu věřila a jeho přiznání ji velmi překvapilo), nevím, zda na něm negativa nechtěla vidět, něvěděla o "tom" nebo spíš média přehánějí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.