Přítomnost se rázem mění v minulost. Představy a přání minulých dní jsou dnes přítomností. Pastelové plány budoucnosti se v následujících dnech promění v „nyní“, byť třeba chytí jiný odstín barevného spektra, než jsme si malovali.

23. srpna 2016 v 13:29 | miriabel |  oblíbené
"Připadá mi, že se život skládá ze tří částí: ze strhující a obvykle příjemné přítomnosti, jež se od minuty k minutě s fatální rychlostí řítí vpřed; z budoucnosti, nejasné a nejisté, do níž si člověk může dělat nepočítaně zajímavých plánů, čím divočejších a nepravděpodobnějších, tím lépe, protože - ono stejně nebude nic dopadat tak, jak předpokládáte - si navíc můžete užít radosti z plánování; a za třetí se život skládá z minulosti, ze vzpomínek a skutečností, které jsou člověku základem přítomnosti a které se mu náhle připomenou nějakou vůní, tvarem kopce, dávnou písní - nějakou maličkostí, takže se zvláštní a naprosto nevysvětlitelnou radostí zčistajasna řekne: "Vzpomínám si..."
CHRISTIE, A. Vlastní životopis. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1987, s. 8.





Abych začala postupně, vrátím se zpět o tři měsíce. Tenkrát se psal květen 2016. S odstupem času se mi zdá to období strašně dávno, jako by se tak stalo před několika lety. Vůbec se mi nechce věřit, že jsou to jenom tři měsíce. Tenkrát jsem zažila největší bolest v mém dosavadním životě. Vztah s mou první láskou se roztříštil na malinké kousíčky. Byl to bouřlivý vztah. Trval skoro 12 let, byl plný neočekávaných zvratů, lásky hraničící s posedlostí, zamilovanosti tak silné, že dokázala přetrpět zdánlivě nemožné, ale taky sporů příliš vášnivých, aby v nás nezanechaly stopy. Dvě úplně odlišné povahy, diametrálně jiné pohledy na svět a proti tomu neutišitelná přitažlivost mísená s dětskými představami o lásce a milování. Ke konci - a ať se koušu do jazyka sebevíc, nevím, kde je mu přesně začátek v měsících ani letech - už to byly jen obavy. Byly hluboké, prorůstaly mnou až do samotného nitra.
Po té, co odešel, přišla bolest. Stalo se totiž přesně to, čeho jsem se obávala. Kladu si dnes otázku: "Kde byl tomu strachu počátek?" Nepamatuji si totiž, kdy jsem se nebála, že mě ten kluk s očima barvy jasného letního nebe opustí, protože mě nemá rád tolik, co já jeho.
Přesto jsem jeho nadřazenému úsměvu nikdy nedovedla odolat. Zčásti jsem se ho bála, zčásti jej obdivovala. Milovala jsem ho jako své dítě, nikdy mě nepřestal vzrušovat, jako bychom se viděli poprvé a zároveň mi byl po boku při všem, co jsem dělala, jako nejlepší přítel a bratr zároveň. Vyplňoval obrovskou část mého srdce, celý můj svět byl jen on. Neuměla jsem být bez něj, ale vzhledem k odlišnostem našich povah ani s ním.
Čím více jsem cítila, že to nefunguje, že se snaží ode mě utíkat, získat více volnosti, tím více jsem se bála a chtěla jej u sebe udržet. Bála jsem se o něj, aby si neublížil nebo neudělal špatné rozhodnutí, když u toho nebudu.
A zároveň jsem měla strach z jeho nevyzpytatlených reakcí a chladného pohledu, jeho neustálého okřikování, ať se ztiším, když jsem mluvila nahlas nebo se smála. Ticha, které mezi námi často panovalo. Děsilo mě zhnusení v jeho očích, když jsem brečela a nenávist, co z něj číšela, když na mě křičel, že se mě chce zbavit a nesnáší mě.
Ke konci už jsem nemohla. Tekly mi slzy téměř celé dny, nespala jsem většinu noci a nebyla schopná ani jíst.
Paradoxně, když odešel, cítila jsem spolu s bezbřehým smutkem také úlevu. Už se nebylo čeho ani koho bát. Začala jsem mít najednou sílu. Přestala jsem mít bolesti a dokonce i střeva se rozhodla umírnit (řekla bych téměř uzdravit, pokud bych neměla strach, že to zakřiknu). Ujela jsem na kole víc kilometrů a nemusela odpočívat, uběhnout 16 kilometrů mi trvalo jen o pár minut déle než dříve 8 km. Začala jsem se radovat z věcí, co mi předtím unikaly. Jela jsem na kole pozdě odpoledne po dešti, projížděla kaluže bez brždění a každé další bahno na zádech mi přivodilo úsměv na rtech. Procházela jsem se v lijácích zásadně loužema. Chodila jsem s hlavou zakloněnou k nebi a pozorovala míhající se větve zatížené svěžími zelenými listy. Pila jsem doma i v hospodách ice tea, tuny milovaných přeslazených ledových čajů i nevyzkoušených značek a necítila strach.
Byla jsem v těch chvílích svobodná, volná, oproštěná od problémů.

Při všech těch projíždkách, procházkách po horách a po městě s kamarády jsem si naplánovala, že takhle to chci ještě pár let nebo třeba napořád. Číst knížky, psát si blog, poslouchat nahlas hudbu, sportovat, dělat, co mě baví s lidma, co je mám ráda.
Jak už to tak bývá, zamotalo se to daleko víc, než jsem si byla ochotna připustit.

A tak jsem najednou stála na nádraží v těsné blízkosti kluka, kterého jsem se neúspěšně snažila vymazat z hlavy od druháku na výšce.

Kluka, co umí hladit tak jemně, že se při jeho dotecích třesete vzrušením. A jo, toho dne to byla jediná a hodně dávná vzpomínka. Připomenutí něčeho, co jsem tenkrát nechala odejít pro zachování mé první lásky, pro přesvědčení, že "zamilovanost" odplyne stejně jako přišla a nikomu tak neublížím. Nevím, jestli to byla zamilovanost, přitažlivost nebo souznění, ale bála jsem se, co by se stalo, kdybych tomu dala šanci. A tak jsem jednoho deštivého dne jela do svého univerzitního města, kde to všechno (vlastně vůbec nic ne) začalo a za rychlé chůze okolo cesty (jako bych utíkala sama před svým svědomím) a následném pozorování odhalených tramvajových střech jsem mu řekla (a on si to pamatuje dodnes): "Nemůžu ho opustit. Nedokážu si to představit." Nevím to už narozdíl od něj přesně.
A tak tenkrát skončila jedna hrozně krásná etapa mého studia. Nevím, kdy přesně začala, pro mě asi o jedné pauze mezi přednáškami, kdy jsme se přeli o to, co visí ve vestibulu a dali si závod, kdo to zjistí první. Možná tenkrát, kdy promnul jemně prsty moje vlasy a já cítila po celém těle příjemné mrazení a hroznou chuť se ho dotýkat taky. Jenže jsem nemohla. Nesměla jsem mu opětovat ani ony jemné dotyky konečků jeho prstů na mé paži. Psali jsme si kilometrové zprávy, když chvíli neodepisoval, šílela jsem.
Myslet na něj jsem si pořád zakazovala, stejně jako žárlit na holku, co si ji pak našel. Přesto se občas dokázal vloudit do mých snů. Ten jeden se mi zdál ještě několik let poté.

Toho večera jsme si pusu nedali. Ale oba jsme chtěli. Topila jsem se v jeho očích a jsem si téměř jistá, že nepřijet ten vlak včas (jojo, České dráhy ví, kdy nemít zpoždění), neskončilo by to tenkrát "jen" pohlazením. Popisovaná chvíle byla hrozně kýčovitá, teplý večer končícího jara, zapadající slunce, loučení na Bůh ví kolik týdnů a jedna promlčená (či popřená, chcete-li) láska.

Řekla jsem mu později: "Kdybys tenkrát nevjel na tu lesní cestu a nevyndal mi do minuty po té, co jsem upozornila, že ho mám, klíště z nohy, nezamilovala už bych se do Tebe podruhé." Ale sama nevím, jestli jsem nekecala. Byť jsem se to ještě tenkrát snažila potlačit.

A pak jsme se sešli znovu.

Nakonec jsme spolu jeli na tři dny na hory. Ještě pořád jsem si snažila přesvědčit sama sebe, že to není správné. No, nepovedlo se mi to.
První večer topil v kamnech a já se dívala z okna na ten nejkýčovitější západ slunce v mém životě. Pak si sedl vedle mě a já měla v tu chvíli pocit, že někdo konečně poskládal dohromady puzzle mého života. Nic mi nechybělo, bylo to, jak to být má.
Dlouho do noci jsme si povídali, až kamna začala chladnout.
Byla mi hrozná zima. "Když budeme ležet vedle sebe, bude nám tepleji." Řekl to možná dvakrát, třikrát. A nakonec jsme se navzdory předpovědi probudili do teplého letního dne.
"Kdyby sis ke mně tenkrát nelehla, neodvážil bych se ti dát večer pusu. Zdála ses mi vždycky taková nepřístupná."
"Jakože bys mi ji nedal nikdy?" ptala jsem se. "To asi jo, ale možná později." odtušil.
Bylo to nádherný, jak by řekl on. Celý to bylo hrozně krásný. Tohle i to všechno potom.
Utíral mi slzy a uklidňoval mě, že plakat je normální, že i kluci někdy pláčou. A pak se jednou jindy smutně podíval a řekl: "Mrzí mě, že jsem tím prvním nebyl já."

A minulý týden v pátek, 12. 8. 16, to nechci nikdy zapomenout, mi ukazoval zámek kousek od jejich domu. Stáli jsme na louce a najednou mě objal a řekl tím jeho hrozně jemným hlasem: "A strašně už jsem ti chtěl říct, že tě miluju, už od začátku minulého týdne, ale čekal jsem na to, až se uvidíme." "Taky jsem Ti to chtěla říct..." odpověděla jsem a přestala si připadat jako vystrašený Čtverzubec fugu (kulatá ryba nafouknutá z důvodu obrany téměř k prasknutí). Psát někomu místo "Miluji Tě!" "Mám Tě hrozně moc ráda!" je totiž takové nevyčerpávající. Pořád ve Vás zůstává cit, co byste chtěli dát, moc chcete, ale...
"...asi bych to nevydržela a nakonec Ti to stejně řekla, i kdybys to teď neudělal. Jen by to trvalo dýl..." Sklopila jsem oči, nevydržela jsem ten jeho přímý pohled. Pořád mě ještě znervózňuje. Vyvádí z míry.
Bude to tím obdivem, úctou a láskou, co k němu cítím.

A tak mi ten kluk, na kterého jsem čtyři roky zapomínala, žárlila, vyháněla ho ze snů, jehož jsem tak ráda poslouchala, když mi cokoli vyprávěl, se kterým mě vzrušovala jízda autem i vytahování klíštětě, nakonec řekl, že mě miluje...

A teď přicházejí ty plány do budoucna... Zajímavé a divoké. Kdo ví, jak dopadnou a co z nich vyjde. O tom, že nic nedopadá, jak předpokládáme, už jsme se asi všichni přesvědčili mnohokrát. Krásné na tom všem je, že nakonec to stejně všechno dopadne, jak má. Někdy se musíme vzdát hezké věci, co ji máme moc rádi a třeba na ni i lpíme, abychom uvolnili místo něčemu nádhernému, co čeká za dveřmi jménem budoucnost, za které nevidíme. Ani nemůžeme. Nebylo by to pak napínavé.

Když odcházel můj bývalý přítel, řekl mi v jedné světlé chvilce: "O našem vztahu jsi popsala 70 stran. Tam venku na tebe čeká někdo, s kým jich bude třeba 700..." Třeba jich bude méně, třeba to nikdy nesepíšu. Ale na tom stejně nezáleží...
 


Komentáře

1 an an | Web | 25. srpna 2016 v 19:13 | Reagovat

Ty jsi smazala můj komentář? :O
Každopádně, psala jsem, že je to zajímavý, i když zamotaný příběh :D trochu mi připomíná ten můj...

2 miriabel miriabel | Web | 25. srpna 2016 v 20:41 | Reagovat

[1]:  nesmazala, vubec se mi nezobrazío, ze bys tu nejaky napsala :((

3 miriabel miriabel | Web | 25. srpna 2016 v 20:42 | Reagovat

Kazdopadne mi jej klidne mizes napsat znovu :))) budu jen rada:D

4 Smithe80 Smithe80 | E-mail | Web | 13. prosince 2016 v 9:43 | Reagovat

Thank you for some other informative website. Where else may I get that type of info written in such an ideal way? I've a mission that I'm just now operating on, and I've been on the look out for such information. efeedekcafgfbadd

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.