Jedno nocni trapeni

29. června 2016 v 11:04 | miriabel |  deníček
Kdyz se nekdo zepta, jak se citim, odpovidam: "Fajn. Mam se dobre, diky a Ty?"
Popravde bych musela rict, ze to boli, moc to boli. Netusila jsem, ze neco tak muze bolet. Souzeni neustupuje, neprestava, nejde nijak utlumit. Ptam se jen, jak dlouho jeste?

Pry trapeni odezni v momente, kdy by cloveku zacalo uz fyzicky ublizovat. Pokud je jedinec normalni a neuvazuje chybne. Kdyz jo, tak ho nauci myslet jinak. Aby pochopil, ze se trapi zbytecne, protoze jeho zoufani je zalozeno na spatnych premisach. (Rikaji to tak filosofove, co maji za kamarady psychology.)

A jak se s tim vyporadavas Ty? "Kamaradka mela v sobotu svatbu. Vyplavavala jsem to dve a pul hodiny."

A co delas pro to, aby se to neopakovalo priste? "Oblecu si ty nejvolnejsi teplaky, co se mi pri chuzi téměř nedotykaji kuze, prikryju se perinou a predstavuju si, ze se zastavil cas.
A nekdy ctu nejstarsi povidky od Hrabala. Jsou krehke, jemne, hladi pouhym preletem ocima."

Nic vic pro to nedelas? "Koupila jsem si nove zavazi na cinky. A taky beham."

A pak prijdou samozvani radcove. Stejne jste k sobe nehodili. Je to dobre, ze to tak dopadlo. Nemelo to budoucnost. Stejne Te akorat zneuzival. Videli jsme to uz dyl.
"V den jeho odchodu jsem ho milovala uplne stejne jako ve chvili, kdy jsme spolu poprve zacali chodit."
Jak to muzes rict? Nemuzes prece milovat nekoho, kdo Te nechce.

Nechci na nej vzpominat v dobrem, protoze na neho chci zapomenout.
Nedoufam, ze se vrati.
Ani se o to nemodlim.

Byla jsem na Hukvaldech, vsichni si sahali na ocas lisky Bystrousky (mimochodem, uz je nova, trochu jina) a neco si prali. Ja k ni nesla. Nechtela jsem si prat, at se vrati nekdo, kdo je rad, ze odesel. Zadne jiné prani jsem nemela.

Vedela jsem to uz TEHDY. Jenze jsem si tenkrat jeste zoufale prala, aby to neskoncilo. I pres ty radky.
Tenkrat se ještě vratil. S pauzama na necelych pet let.

Vlastne tim, ze nakonec odesel, udelal to nejlepsi, co mohl. Jen skoda, ze to nebylo driv. Uz tak to v sobe dusil moc dlouho.
Bylo tezke divat se na to, jak me nenavidel, jak jsem se mu hnusila. Ze zacatku to rikaly jen jeho oci a pak uz i on sam. Vedela jsem, ze to udela, jen nebylo jiste kdy. Dies incertus an, certus quando. Cekat na konec a bat se ho, snazit se prodlouzit posledni dny, kdy z donuceni jeste setrva, je vycerpavajici.

Byli jsme vzajemne hodne (a hodne dlouho) spojeni (nebo aspon ja s nim), proto to tolik boli.

Snazim se ho vykrojit ze zivota, ze vzpominek. Ze sveho sveta.
 


Komentáře

1 an an | Web | 30. června 2016 v 19:29 | Reagovat

Co je tohle za logiku, že nemůžeš milovat někoho, kdo tě nechce? I když to má být asi povzbudivý, tak vím, že není... citově založený člověk má potom tendenci si tohle ještě ke všemu vyčítat. Blbost. Moje spolubydlící mi řekla, že nejlepší lék na rozchod, nebo neopětovanou lásku, je - nedusit emoce, připustit si je a připustit si, že na ně máš absolutní právo a nemusíš se nikomu omlouvat za to, že jsi smutná, protože tě nechce ;)

2 miriabel miriabel | 30. června 2016 v 22:35 | Reagovat

[1]: Dekuju Ti moc :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.