vdechnout semínko jara

8. března 2012 v 10:00 | miriabel |  deníček
Poslední dobou jsem měla takové divné období, kdy mi připadalo, že...
ježdění tramvají, vlakem, autem, jakkoli se dopravovat na místa vzdálená více než 15 minut pěšky,
vaření jídla, umývání a uklízení nádobí,
čtení jiných knížek než těch do školy,
spaní,
díry v rozvrhu,
dělání věcí, které mě sice sice baví, ale nejsou do budoucna jinak prospěšné,
věci, které dělám déle, než bych dělat mohla, a než je nezbytně nutné,
jsou ztráta času.
Občas to zašlo to úplného absurdna, kdy jsem pozdě v noci seděla uprostřed pokoje a nevěděla, co mám jít dělat, abych zbytečně nepromarnila čas. V těch chvílích mě vůbec nic nebavilo, nic mi nedávalo smysl a ani mi v konečném důsledku ty dny nepřipadaly ničemu prospěšné. Celé jednotlivé hodiny se odehrávaly pod jakýmsi našedlým závojem, zastřeně.
Pak mi ale došlo, že náš život je v podstatě námi neuchopitelná kopa času, kterou máme k promarnění a je jen na nás, jaký způsob jeho maření si zvolíme. A nejlepší je jít si za tím, co nás naplňuje s rizikem, že přitom trochu času, který nám zbývá na vyplnění ideálů, ubyde. Jen ho bude rozhodně méně, než kdybychom seděli na místě a báli se pohnout, aby to nebylo špatně.Že ten ztracený čas k životu, k tomu naplňujícímu a pestrému životu, prostě patří. Mohla bych si říct, že cestování je ztráta času, ale pak bych se pravděpodobně nedostala do školy, bez které bych doopravdy zůstala na místě a nebyla se schopna pohnout. Neměla bych, co by mě táhlo dál. Neděla bych, co mě baví a neměla motivaci každé ráno vstát a opakovat ten striktně promyšlený, avšak ničím vyjímečný den, znovu. A ony i aktivity, které se mi jeví na první pohled jako nadbytečné a "ztrátočasové" vedou k rozvoji. Všechno, co zažíváme, je pro nás důležité, stejně, jako každý člověk, byť se třeba dnešní společnosti jeví jako nevyhovující, nám něco ze sebe předává. (To mi připomnělo Rolanda Girtlera, rakouského sociologa, který ukončil studium práv těsně před státnicema, protože jej to nenaplňovalo a začal se věnovat sociologii. Právě ten nám totiž nám na přednášce vyprávěl, jaké poznatky a zajímavosti nám odhalí vrstvy společnosti, které jsme odsunuli na okraj, protože byli odlišní od většiny.)

Nebyla náhoda, že jsem právě v tomto pustém období potkala pár lidí, kteří mým skomírajícím ideálům vdechli znovu život. Hluboká propast prázdna, kterou jsem neuměla vyplnit, se najednou zmenušuje. Pestré barvy jara nás ještě v přírodě neoslní, ale já už je brzo ráno otevřeným oknem začínám pomalu vpouštět nejen do pokoje.
Je zvláštní, když za vámi příjde pro inspiraci ten, kdo je tvůrčí jiskrou vám.
Je pozoruhodné, když se donutíte nejít na nákup do stejného obchodu jako vždycky, jedete jinými dopravním prostředky, než jak jste zvyklí, nezkontrolujete dveře tolikrát, jako to děláte pokaždé, neumyjete si pusu mýdlem úplně pokaždé, co ve vašem okolí někdo pčikne, nesednete si ve škole na stejné místo, bavíte se i s jinými lidmi, než s kterými jste se bavili vždycky, jedno ráno zapomenete cumlat olej, zacvičit si večer jógu a ono se nic nestane.

Vlastně jo, ty dny je vzduch čerstvější, s každým nádechem se mi tělem rozlévá pocit svobody. Cítím se tak volná, nespoutaná...

---
"Tvořili jsme si svůj vlastní svět. Možná proto bylo tak těžké se odloučit..." Připadala jsem si jako cynik, když mě napadlo, že s každým člověkem, se kterým se dlouho známe a trávíme s ním většinu času, si vytvoříme jakýsi společný svět, kterému okolí nemůže rozumět. Ale že jedinečné to může být jenom jednou, pak už používáme raději přídavné jméno jiné. Snad abychom se vyhnuli rozčarování. Poznáme to jedině podle toho, že šťastný člověk se neptá, nepochybuje. Šťastný člověk ví. Možná je to jednodušší, než se na první pohled zdá. Jsou lidé, kterým nemusíme své myšlenky sáhodlouze vysvětlovat, protože to mají jednoduše stejně. A pak ti, se kterými se sice mermomocí snažíme, ztratíme mnoho času, energie a je to pak sice dobré, ale ne nejlepší.
"A patrně právě proto, že jsem se nenapil šťávy z tohoto plodu, mám žízeň, stále žízeň, a po celý život ji budu mít."
ROLLAND, R. Dobrý člověk ještě žije. s. 72.
---
 


Komentáře

1 pavel pavel | Web | 8. března 2012 v 20:14 | Reagovat

Nejlepší jak nepromarnit čas je promarnit ho nic neděláním. :)

2 frenekka frenekka | Web | 9. března 2012 v 23:13 | Reagovat

"Náš život je v podstatě námi neuchopitelná kopa času, kterou máme k promarnění a je jen na nás, jaký způsob jeho maření si zvolíme." ....
úžasná věta... a celá tahle úvaha se mi líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.