prázdno

22. března 2012 v 16:15 | miriabel |  deníček
Vždycky, když jdu spát, zavřu oči a představuju si, že až se vzbudím, bude svět krásnější, barevnější, naplněnější tím něčím, co neumím pojmenovat, nedovedu si to
představit, ale chybí mi to. A pak ráno vstanu a nějakou chvíli mám pocit, že se stalo něco hezkého nebo, že se mám ten den na co těšit... A ono ne. Ale to se asi ukáže až později. Až po té, co jsem vzhůru s pocitem, že je to děsně fajn a já si jen nemůžu vybavit co.

Je to takový ten pocit, co mají malé děti, když dostanou novou hračku. Ráno se probudí a nemohou se dočkat, až si umyjou zuby a budou si moci jít hrát. Cítívála jsem se v takových chvílích kouzelně, měla jsem pocit, že už si nikdy nebudu muset nic přát, že už mi nikdy nebude nic chybět. Nezajímalo mě takové to: "My víme, že tě to stejně omrzí." "To si řekneme za chvilku, až budeš zase něco chtít." Byla jsem si jistá, že tentokráté už nebudu.
Pořád říkám, a už se tím děsně opakuju, že je mi smutno po chvíli, kdy jsem byla šťastná a nemusela se ptát, jestli jsem. Čím více se mi takové chvíle vzdalují, tím jsem si méně jistá, že se někdy vůbec staly. Už si ani přesně nepamatuju, jaký ten pocit přesně byl. Ale tím větší tam někde uvnitř je.


Oni za to nemůžou lidi kolem mě, okolnosti, nemůže za to nikdo. To není v okolí, to je ve mně.

Lidi se prý celý život ve vzpomínkách vracejí ke chvílím, kdy se měli nejlépe. Nepřehrávají si okamžiky, kdy měli nejlepší práci, nejvíce peněz, nejlepší vztah. Vybavují se jim okamžiky, kdy jim bylo šestnáct, sedmnáct, ... Nejde totiž o to, jaký život žijeme, ale jak jej vnímáme. A bezstarostně se díváme na svět jen mladí.

Nevím, jak ostatní, ale já jsem v šestnácti neměla žádné cíle, a jestli jo, pak byly hodně hluboko ukryté. Neměla jsem ani co ztratit. Začínala jsem tenkrát tak nějak odznovu. Úplně ve všem. Žila jsem ze dne na den, nebála se nových věcí či pochybení. Ale každý den jsem usínala s úsměvem na rtech. Nechtěla jsem spát, bylo tolik krásných chvil, které mi kvůli těm pár hodinám nebdění utíkaly. Přepínali jsme se, ždímali příležitosti až do dna. Dneska tomu téměř nemohu uvěřit.


Najednou se nemám čeho chytit. Potácím se, nevím, co udělat jinak, a tak se snažím alespoň jednat správně. Nic by mi chybět nemělo. Dělám, co bych dělat měla a denně v sobě zabíjím pocitabsence naplnění. Vlastně necítím nic. Štípu do sebe a ono to nebolí.
Všude zbylo jen prázdno. Není hluboké ani dusivé. Už ze své podstaty takové neumí být.
 


Komentáře

1 ariane ariane | Web | 22. března 2012 v 18:27 | Reagovat

Ahoj, asi před 4 lety jsem si tu čítávala, možná si vzpomeneš (golden-boo) a teď po letech jsem na tvůj blog zase narazila :-)

2 Sophie Sophie | Web | 22. března 2012 v 21:59 | Reagovat

Já myslím, že to je jeden z důvodů, proč bychom měli alepoň částečně zůstat dětmi... A i když "ráno dělá den" občas není samo, jsou to ty maličkosti, jako hezký kluk, co ti podrží dveře nebo kamarádka, co tě pochválí. Navíc bude jaro a na jaře je vždycky alespoň o torchu více slunečnějí, držím palce, ať se  to lepší:)!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.