O dětské touze po dospělosti a jedinečném přátelství..

10. března 2012 v 9:48 | miriabel |  miriabel
Vzpomínám si jako dnes na den, kdy jsme vedle sebe seděly s mou nejlepší kamarádkou a bavily se, jaké to bude, až dospějeme. Dospělost pro nás tenkrát znamenalo už jen samotné překonání hranice osmnácti let. Představovaly jsme si, že se tím náš život změní, budeme moci zažívat, o čem jsme doposud mohly jen snít.
Nutno podotknout, že se dětské, abstraktní představy života dospělých od reality o tolik liší. Děti mají dar vidět věci z těch lepších stránek, než jak se jeví dospělým. Možná je to nedostatek zkušeností, možná otupělostí, která v nás v průběhu života sílí. Snad je to na obranu před nešváry z okolí, co se nám každý den vrhají do náruče.
Seděly jsme vedle sebe na křesle u nich v obýváku. "Budeme se spolu bavit navždycky. A pořád stejně jako teď." "Půjdeme spolu na vysokou do stejného města a budeme spolu bydlet na kolejích." "A co až budeme mít rodiny?" "Tak se nastěhujeme blízko sebe a budeme se pravidelně navštěvovat, budeme mít podobně staré děti. A prostě, budeme spolu stejně pořád, i když budeme mít manžely." "Myslíš, že nám to takhle vyjde?" "Určitě, když si to budeme moc přát."

Nejkrásnější na tom tehdy bylo, že jsme to myslely doopravdy.
Tím, že překročíte magickou mez osmnácti let se ve skutečnosti vůbec nic nezmění. Pořád jste závislí na rodičích, musíte každé ráno vstávat do školy a odpoledne se učit, vynášet koš a umývat nádobí ve chvílích, kdy to dostanete příkazem, ne kdy se vám zachce. Přechodem na vysokou školu se toho hodně změní a samostatnosti se přiblížíte alespoň o krok, ale rozhodně je většina z nás stále ještě na rodičích závislá. Snad konec školy a moment, kdy se začneme úplně živit sami, nás učiní dospělejšími. Ale kdy se staneme rozumnými, kdy se budeme rozhodovat vždy správně a promyšleně, kdy se z nás stanou dospělí ve slova smyslu, který jsme tomutu slovu přiřkli v dětství, to odhadnout nedovedu. Jestli se do takového stádia někdy dostaneme. Možná to byla jen iluze dětí, sloužící k tomu, aby se na tu nejdelší a nejklikatější fázi života těšily, aby se ji snažili napodobovat a chtěly se do ní dostat co nejdříve.

S výše zmíněnou kamarádkou se vídáme poskrovnu. Nedokáži vám přesně říct, jak se teď má, co dělá a jestli se jí pořád hodně líbí oranžová nebo už má ráda spíš růžovou, jestli pořád nesnáší kiwi a miluje zelí, ani si nejsem jistá, jestli ještě tolik hraje volejbal a nesnáší nošení "mrkváčů", jak se dříve - v období vrcholu zvonových jeanů - říkalo dnešním skinny jeans. Přesto mám pocit, že jsme spolu navždy zůstaly spojené jakýmsi nevidtelným poutem. Nevím, jestli jej vytvořily hodiny pod peřinou, kdy jsme spolu tajně četly Top dívky, nekonečné procházky, ať už naším městem nebo po horách, společné čtení knížek, hodiny dlouhé hraní si na rodinu nebo to způsobily zejména otevřené rozhovory, které jsme spolu při všech těch aktivitách vedly?
Možná to bylo zejména tím, jaký je ona člověk a já naše souznění svádí
m na společné zážitky jen mylně.

Jdu občas po ulici a v hlavě si přehrávám naše společné zážitky, když se mám rozhodnout a vůbec nevím, co mám dělat, představím si, co bys asi řekla ty, když se dostanu do
absurdní situace a šíleně se stydím, představím si, jak by ses začla smát, kdybych ti o tom vyprávěla. Ta představa mi pomůže se nad problémy povznést. Stejně jako to dříve dovedlo, byť jen pár minut, strávený
ch s tebou.

Nejkrásnější na tom všem je, že vzpomínky na naše přátelství mě budou doprovázet po celý život. Připomínají mi tě a dávají pocit, že jsme pořád spolu, byť už jen myšlenkou.


Článek se mi zdá být v porovnání se skutečností strohý a chudý. Obraný o to nejvíce naplňující a krásné, o možnost to vše s tebou prožít.
Jsou chvíle, kdy je zbytečné mluvit, protože ani dvojnásobek zmíněného nedovede zachytit hloubku okamžiku a zážitky s tebou patřily mezi ně.
 


Komentáře

1 Dreamy Dreamy | Web | 12. března 2012 v 20:17 | Reagovat

Přenádherné vyznání o věrném přátelství - vyznání toho, co se pro Tebe stalo velice důležitým a co Tě bude i nadále provázet. :)

2 Kejtý Kejtý | Web | 22. března 2012 v 19:11 | Reagovat

Četla toto tvá kamarádka? Jestli ne, tak ať si to přečte. Potěší jí to, určitě.
Také jsem jednu takovou měla/mám, jako bych se v tom viděla. Samozřejmě jen její jiné názory, kterými si také už nejsem jistá zda stále platí. Je to smutné, ale zároveň šťastné.

3 bludickka bludickka | Web | 5. dubna 2012 v 20:42 | Reagovat

vzpomínky jsou fajn, ale nedá se žít jen z nich. jenže s věkem se spíše kamarádství ztrácí než aby přibývaly

4 herzig-traum herzig-traum | 10. dubna 2012 v 20:08 | Reagovat

Naprosto s tebou souhlasím :). Když jsem byla malá pořád jsem se těšila na tu hranici 18ti, kdy konečně budu dospělá, ale pak to přišlo a ono nic - přesně, jak píšeš, závislost na rodičích a všechno okolo přetrvává.
Taky mám jednu kamarádku, jako popisuješ :). Slibovaly jsme si totéž, ale příští rok se chystáme každá na jinou vysokou tak se jenom bojím, jak to všechno postupem času vymizí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.