Nekonečné zvažování.

20. února 2012 v 0:38 | miriabel |  miriabel
Občas zažijeme chvíle, kdy se cítíme být někým úplně jiným. Připadá nám, že to, co se odehrává před našima očima není reálný obraz našeho života, ale jakýsi útržek filmu. Příběhu, který jsme si zčásti zrežírovali my sami. Něco doladili lidé okolo nás, zbytek dotvořila náhoda.

Staneme se pro pár chvil diváky. Pasivně, jakoby z povzdálí, pozorujeme děj povídky, ve které nám kdosi přiřadil hlavní roli. Nepřemýšlíme, možná proto, že nevíme, jak jednat, aby to bylo správné. A tak necháme ostatní, aby nás vedli a věříme, že to udělají odpovědně. Protože jim věřit chceme. Je neskutečně uvolňující pocit, vědět, že existují i tací, co jim můžeme vložit do rukou námi rozepsaný list papíru a oni jej dopíší dle jejich uvážení krasopisněji a třeba i lépe, než bychom to dovedli my sami.
Je nejhezčí, když máte někoho, komu důvěřujete. Bez všech těch různých ale a i když. Nemusíte od něj slyšet neustálá ujištění, ale víte, že si můžete kdykoliv udělat pauzu a utéct myšlenkama pryč z reality. Nevíte kudy kam? Navede vás.

Občas se snažím vyhovět všem, a pak se ztrácím v tom, co bych chtěla udělat sama. Bojujou ve mně spolu odlišné názorové postoje. A tak utíkám. Tam, kde jsou křiklavě zelené louky a věčně horké léto, kde mě chytneš pevně za ruku a já se křečovitě držím tebou vybrané cesty. Nemapuji naši trasu, ale ty i tak vybíráš přesně ten směr, kterým bych chtěla jít já. Neptáš se mě, protože to víš. Mám ráda právě tu cestu, kterou zvolíš ty a ty to víš.

Lhala bych, kdybych říkala, že svět vysněný v provizorním úkrytu pod peřinou, ve kterém za sebou netahám břemeno odpovědnosti za své činy, není svou jednoduchostí příjemný.

Ten reálný je ale mnohdy daleko napínavější. Může se kdykoli zvrtnout. Překvapit nás. Zcela se vymknout našemu očekávání. Ale právě v tom tkví jeho krása.

Stojí za to občas vystrčit hlavu na denní světlo a prostě žít. Bez všech příprav a rozmýšlení. Nezvažovat varianty, neřešit co by, kdyby i u případů, které by nastaly jen za velmi nepravděpodobných podmínek. Nebát se daleké budoucnosti, neporovnávat z minulostí. Soustředit se na daný okamžik. Nebát se sama sebe, důsledků svých rozhodnutí, neřešit, co si o tom kdo bude myslet. Občas jednat spontánně, někdy se nechat vést a v případě nutnosti přemýšlet, ale nestrávit přemýšlením delší čas, než si dané rozhodnutí zaslouží.

To mi asi dneska konečně došlo.
 


Komentáře

1 Dreamy Dreamy | Web | 20. února 2012 v 17:45 | Reagovat

Mnohdy až příliš analyzujeme, co si tak asi myslí druzí, jaký pravý význam se ukrývá za slovy, které nám oni říkají. Když tu dlouho očekávanou pravdu ukrytou pod víčky a tím nejkrásnějším úsměvem zachytíme, bojíme se. Z neznámého důvodu.

Skutečnou příčinou našeho váhání je pouze strach žít pro přítomnost, pro lepší svět vybudovaný nejen v našich nejtajnějších představách, nýbrž konečně pro svět křišťálově průzračný, jež se nám zjevuje přímo před očima.

Život je o lidech. Pokud se po Tvém boku objeví člověk, o němž jsi si více než jistá, že jste naladěni na stejnou oduševnělou vlnu, stačí jen trocha odvahy. Zbytečně nepřemýšlet o svých chybách, zda jsem pro toho druhého příliš dobrý... Každý z nás je přeci jedinečný, na to nezapomínej :)

2 Vivi Vivi | Web | 20. února 2012 v 21:59 | Reagovat

Vlastně jsem toho chtěla v komentáři říct (napsat) spoustu, ale místo toho si článek přečtu ještě jednou a budu víc přemýšlet o věcech, které jsou opravdu důležité.
Nádherně napsáno...
Vivi

3 pavel pavel | Web | 24. února 2012 v 22:11 | Reagovat

Došlo ti to dobře. Jen přítomnost je to pravé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.