tize

4. ledna 2012 v 0:05 | miriabel |  deníček
Naucila jsem se v noci divat z okna (v pauzach mezi ucenim), nechat si vat studeny vzduch na tvar a predstavovat si, ze bezim. Nebo letam, ono je to jedno. Miluju vecerni vuni nasi ulice, z te strany, kde je uzka ulicka a naproti dalsi dum. Bydli v nem pani, ktera se cele dny jen diva z okna ostatnim do oken. Nahlizi do cizich svetu. Je ji mozna osmdesat a co si pamatuju, nedela nic jineho. Asi je to jedine, co ji zbylo. Uzavrena v cele, do ktere se uzamkla ona sama. Dohnaly ji tam snad bezedne prilezitosti zivota, ktere vedela, ze uz nevyuzije? Vize, kterych nedosahne? Prani, co se nevyplni?

Je mi z toho uzko.

Mam porad strasnou chut utect. Citit se volna, splynout s vetrem. Utikat a nikdy se nemuset zastavit. Letet a uz se nedotkout zeme. Nechat si vlasy za sebou nenucene vlat.

Snim o hlubokych lesich a nekoncicich loukach.

Pocit volnosti. Nespoutanosti. Neomezenosti.

Presne ten mi chybi.
 


Komentáře

1 Dreamy Dreamy | Web | 4. ledna 2012 v 13:24 | Reagovat

Pocit volnosti a nespoustanosti - takové jsou i mé tužby.

Řekla bych, že za ten vánoční čas strávený v domovině jsem se dosti změnila. Zjišťuji, že potřebuji právě jen a nic víc než tu nespoutanost, pokud nepočítám hodnoty jako Boha a muziku, k nimž i nadále přihlížím.

2 Eve Eve | 6. ledna 2012 v 23:07 | Reagovat

Krásně napsáno.. upřímně řečeno mi ta vůně "naší" ulice taky chybí, ještě pořád.. i po pěti šesti? letech.. být větrem a zmizet, vypařit se a alespoň chvíli nebýt, zažít ten pocit, zastavit na chvíli čas..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.