jedenáctka odešla

1. ledna 2012 v 2:05 | miriabel |  deníček
Původně jsem chtěla rozebrat, co se v minulém roce událo měsíc po měsíci. Ale nakonec se článek stal jen změtí jakýchsi neurčitých pojmů a heslovitých zkratek, které by nezúčastněným (a možná nikomu krom mne) neřekly nic.

Tak jsem se rozhodla jen pro malé shrnutí.

Za minulý rok jsem se stihla třikrát přestěhovat. Začínala jsem na kolejích v pokoji pro tři. Moje spolubydlící byly neskutečně tiché slečny, neustále se učící, takové typické vzorňacky. Občas jsem si mezi něma připadala neskutečně nespořádaná a zkažená. Tenkrát jsem se tam cítila strašně, děsila jsem se každého momentu, kdy jsem prostě musela být v mém novém domově. Všude bylo ticho. Neskutečné ticho. Nekonečné ticho. Náš pokoj se pravidelně zhnasínal před desátou hodinou a do té doby se holky buď učily nebo bavily o škole.
Postupem času mi tam vadilo úplně všechno, umyvadlo, které bylo neustále plné vlasů. Sprchy, kterých bylo extrémně málo, obrovské temné prázdné nevyužívané místnosti, voda, co smrděla stuchlinou, náš nevětraný pokoj s neustále stišeným topením. Mříže na oknech a dvoje zamčené dveře.

Dnes s odstupem času už to nevidím tak strašidelně. Nejspíš jsem získala nadhled. To, jak jsem se na prvních kolejích cítila, nebyla zcela určitě vina pouze kolejí. S jednou mou spolubydlící jezdím občas vlakem domů. Je zvláštní, šíleně moc inteligentní, svědomitá, hluboce věřící a svým stylem oblékání a prezentování nepřehlédnutelná. Ale mám ji ráda. Je totiž neskutečně hodná a upřímná. Možná, že je jediná ze všech mých nových spolužáků, která by mi doopravdy chyběla, kdybychom se už neměly vidět. Je originální. Jsem si jistá, že jste v životě nepotkali nikoho jako je ona.
Nejspíš jsem ji začla mít takhle ráda až pár týdnů po té, co jsem se rozloučila s naším kolejním pokojem. Dílem je to určitě tím, že už nemusím čelit jejím zavedeným rituálům a zvláštním zlozvykům (každý hodně chytrý člověk je z části totálně blázen), dílem tím, že mi nakonec došlo, jak blízká mi oproti ostatním byla. Sice mě svou bezbřehou vírou v Boha a absolutní morální čistotou děsila, ale později mi došlo, že mi právě díky tomu byla myšlenkově daleko bližší než kdokoli jiný.


Přestěhovala jsem se na jiné koleje, poznala skvělou spolubydlící, její šílenou kamarádku a přítele, který byl... prostě typický slovák. Navíc s něma oběma byla šílená sranda, takže jsme se na pokoji neustále svíjeli smíchem. Navíc jsme se stihly za těch pár měsíců dost sblížit a jsem si jistá, že kdybych dostala koleje, zůstala bych na tom stejném pokoji i následující rok.

S dalším semestrem muselo tedy přijít i nové stěhování. Dá se říci, že jsem zdědila pokoj po kamarádce, která šla do tohoto bytu namísto domluveného bydlení se mnou. Nakonec její prvotní nadšení pokazily neustálé spory na bytě a šla jinam. Vlastně dodnes přesně nerozumím, co jí od tama vypudilo. Cítím se v našem bytě fajn, je tam oproti kolejím hrozně moc prostoru, totální svoboda a moc fajn lidi. Prý jsem tolerantnější, i když si to teda nemyslím. Ale jsem tam ráda. Občas je mi smutno po starých spolubydlících, ale taková už prostě jsem.

V roce 2011 jsem ale neměnila jen bydliště. Myslím, že jsem byla přinucena okolnostmi změnit také trochu sama sebe. Po kritickém únoru minulého roku, kdy jsem si myslela, že nepřekonám čtyři dny mimo domov, kdy jsem měla strach vyjít po celodenní škole na ulici, protože mi okamžitě začaly téct slzy, kdy jsem si nechala narůst nejdelší vlasy, abych se do nich mohla schovávat, kdy jsem se chtěla scvrknout a být zase malým dítětem, kdy jsem málem nechala školy ze strachu z neznáma, jsem se naučila trochu překonávat své pocity.
Jako dnes si pamatuji na den, kdy jsem seděla v kavárně s rodičema, kteří mi přivezli věci spolu se mnou do Brna a nedokázala zadržet slzy. Bylo to potupné. Chtěla jsem jet okamžitě domů a už se tam nikdy nevrátit, ale nemohla jsem. Ta celá situace se mi zdála být totálně bezvýchodná. Věděla jsem, že budoucnost je důležitější, ale přesto jsem se nedovedla přemoct. A čím více jsem se o to snažila, tím to bylo horší. Brečela jsem i cestou autem na kolej, i když jsem stála před vchodem kolejí a dívala se na odcházejícího taťku. Styděla jsem se, ale stejně jsem to nedovedla zastavit. Stejně jako každé pondělí večer, než přišel den, a to bylo až někdy v dubnu, kdy to prostě samo od sebe přešlo. Kdy jsem se s tím smířila.

Rodiče říkají, že jsem to zvládla nebo taky, že jsem dospěla. Já si v těch chvílích připadala spíše citově otupělá.
V těch nejkritičtějších momentech jsem často myslela na mého kluka, který je o rok mladší než já, přitom ale milionkrát statečnější. Bylo mi jasné, že on by tyhle mé problémy možná ani nechápal, jeho nesnáze mají totiž zcela jiný rozměr než ty mé. A on je překonává s lehkostí mi naprosto cizí. To jeho urobím s tým niečo, nebo jak on to říká, mě vždycky totálně odzbrojí.

Náš vztah prošel taky za uplynulý rok snad všemi možnými fázemi. Od dnů, které jsem si přála aby byly nekonečné, přes absolutní odcizení, které se zdálo být definivním. za tu dobu mi stihlo dojít jediné, že mi sice leze na nervy nejvíc ze všech lidí, ale je to právě proto, že mi na něm nejvíc záleží. Že ho umím jedině zatvrzele nesnášet nebo milovat, a že to s ním bývá občas šílené, ale bez něj to není ono. A tohle všechno mi došlo díky jedinému okamžiku, kdy jsem nad celým naším vztahem zlomila hůl. Okamžiku, který mě zpočátku znejistěl a vyděsil a následně mi otevřel oči. Uvědomila jsem si, jak těžké musí být důvěřovat někomu, kdo si je sám sebou i svými city tolik nejistý jako právě já.

Dneska mě zase provokovala babička svými tvrzeními o tom, jak mám ještě čas na vážný vztah, a jak si jasno teprve udělám. Naštvala mě tak moc, že jsem na ni vykřikla: "Ale my spolu třeba budeme napořád." A tohle byla asi nejjasnější věc týkající se budoucnosti, kterou jsem kdy komu řekla. Až jsem se jí sama lekla.

Mohla bych vám tady ještě psát o tom, jak jsem se nechala přemluvit k autoškole. Jak jsem rozbila bariéru, kterou jsem si k autům od svých 13 let (to mě rodiče donutili se poprvé rozjet) poctivě utvářela.
Jak jsem se naučila nerozcházet se při prvních nesnázích. Jak jsme doma začali jíst podle některých zásad čínské medicíny. Jak se pomalu vrátily některé staré problémy a já se v noci budila se strachem, že teď už se jich nezbavím nikdy. A taky pocity rozporuplnosti, že se jich zbavit nechci, protože jsou tím jediným jistým, co v životě mám, že s nima na ostatní působím silnější, lepší.
Jak se mísily se strachem, že když se na ně budu přespšíliš soustředit, zameškám normální život, protože ten utíká, i když já zrovna spekuluji nad věcmi, co se jeví ostatním jako zcela přirozené.
Jak jsem pocítila lehkost odpouštění a vypuzování kostlivců ze skříně, ehm - starých vzpomínek z hlavy.

Minulý rok byl, jako asi každý jiný, plný nečekaných zvratů, pocitů nekonečného štěstí, minut, ve kterých jsem si přála zůstat zakletá napořád a taky dnů plných šedi a bezedného strachu z toho, co přinese další nové ráno.
Koncem tohoto roku zemřely tři významné osobnosti. Magor, Havel a Steve Jobs. Po smrti I. M. Jirouse jsem si často pokládala otázku, kterého současného umělce mám obdivovat?
Ale ono asi není dobré neustále jen něčeho litovat. Můžeme být vůbec rádi, že tady takové osobnosti byly a děkovat jim za práci, kterou za sebou zanechali.

A stejně by se mělo brát i bilancování nad minulými léty. Nesmutnit, že odešla, ale radovat se z toho, co vše nám přinesla. A taky si vzít příklad z minulých chyb a snažit se jim do budoucna předejít. S každým novým rokem, ale i měsícem či ránem přichází totiž nová naděje.
Další příležitost být lepším člověkem.

Jak se na to tak dívám, ono to shrnutí nakonec není malé. Ale taky - co dělat na Silvestra s chřipkou a nepřekonatelnou touhou něco psát...
 


Komentáře

1 Zmražená Opice Zmražená Opice | Web | 17. února 2012 v 18:18 | Reagovat

Život bohužel není vždycky jednoduchý...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.