"prvodojmově"

19. října 2011 v 10:04 | miriabel |  názory
Tou asi nejvíc překvapující věcí bylo zjistit, že jsem se ve svých úsudcích, které jsem si tvořila o lidech, neskutečně zmýlila.

Před dvěma lety jsem se pořád bavila s jednou slečnou, říkaly jsme si úplně vše, byly spolu pořád. Spolužáci nám občas říkali, že jsme jako sestry. Měla jsem ji neskutečně moc ráda. Vyzkoušely jsme snad všechny sporty v okolí našeho bydliště, několikrát týdně jsme se do noci procházely po městě a pořád si povídaly. A pak najednou přišel zlom. Rozdělily jsme se. Ona se mi dodnes omlouvá, ale já na ni nejsem naštvaná. Nikdy jsem nebyla. Jen mě hrozně mrzelo, že už spolu nebudeme nikdy trávit tolik času jako dříve. Ostatní nás ani nezvou na stejné akce, myslí si, že bychom spolu nevydržely v jedné místnosti. Ale tak to není. Paradoxně, když se vidíme, připadá mi, že čas vůbec neplyne. Občas se zdráhám uvěřit jí, co říká. Zklamání, která jsme spolu prožily změnilo můj pohled na věc nebo důvěru k ní, já nevím, i když si to urputně nechci připustit.
Jednou mi řekla: "Teď s tebou utíkám před těmi, se kterýma jsem tě minulý rok zradila." A pak jsme se na sebe podívaly a začly se smát...
Obě jsme v tu chvíly věděly, že to zklamání je jediná a - vzhledem k tomu, kolik toho máme společného - docela nepatrná překážka.

Chtěla jsem jen říct, že minulost nejde vymazat, ale je hloupost tahat ji za sebou celý život. Nejsme už přece malé děti a stará zklamání nejsou jako dřevěná hračka na provázku, které jsme se jako malí nechtěli vzdát.
Není dobré upínat se na první dojem, vytahovat na povrch jediné zaškrbtnutí druhých až do smrti.

A tak se stalo, že jsem včerejší večer propovídala s člověkem, o kterém jsem si prvních několik měsíců myslela, že je, při nejmenším, zvláštní, že si nikdy nemůžeme rozumět. Jeho pohled na svět se zdál být absolutně odlišným od mého. Soudě podle prvního dojmu...

Odpouštění je osvobozující. Společné chvíle, ve které jsme už ani nedoufali, vykouzlí úsměv na rtech a zahřejí i v těch nejsychravějších dnech. Ale zjištění, že člověk, do kterého jsme od počátku víru ve vzájemné porozumění nevkládali, ji mezi nás vznesl nenuceně a bezprostředně sám od sebe, je ještě příjemnější. Trápení uvnitř našeho nitra se pomalu rozpouští v nenávratnu. Bodavé ledy zklamání tají jako první jinovatka po ránu, na kterou dopadl břitký paprsek vycházejícího slunce. :)
 


Komentáře

1 sophie sophie | Web | 13. listopadu 2011 v 11:05 | Reagovat

Podle mně jde hlavně o moment překvapení a těch je v životě hodně... Pokud je k dobrému, pak je všechno víc než v pořádku a můžeme dále žasnout... Nad tím, že věci nejsou černobílé a my máme další důvod radovat se:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.