omezenost

2. října 2011 v 0:53 | miriabel |  oblíbené
Je předen určené, kolik máme s jednotlivými lidmi strávit v životě času. Můžeme si vybrat, jestli s člověkem budeme často a vyčerpáme tak předurčenou dobu brzy nebo ji naopak protáhneme na několik desítek let. Ale jisté je, že se čas jednou naplní... a pak nezbude nic.

Když mi tuhle svou myšlenku říkal kamarád, nechtěla jsem ji uvěřit. Hrozně jsem se bála. V pokoji bylo šero, ale po té, co vyřkl výše zmíněné, tma ještě zhoustla... Neviděla jsem mu do očí, skryly se ve stínu a zdály se být temnější než dřív.
Nevím, jestli jsem měla strach pouze z toho, že tak jednou dopadneme my dva a nebo, že to bude stejné se všemi, co znám.
Už to mezi námi není jako tenkrát. A ani jednoho z nás to, tuším, nemrzí. Často si kladu otázku, nakolik byla jeho slova pravdivá... Ale odpověď nenacházím. Zatím ne.

Jen jedno mi stihlo za ta léta dojít. Je zbytečné se bát. Ztratíme-li, na čem nám doopravdy záleželo, zvykneme si bez toho žít. Vzchopíme se a nakonec nám po určité době dojde, že ani nebylo o co stát a nebo aspoň, že to skončilo, aby jednou přišlo něco lepšího. A to bychom si měli uvědomit i ve chvílích, kdy danou "věc" máme a úpěnlivě na ní lpíme.
 


Komentáře

1 Bylinka Bylinka | Web | 3. října 2011 v 11:17 | Reagovat

Při čtení prvního odstavce mě taky podivně zamrazilo, takže chápu s danou atmosférou Tví pocity po vyřčení téhle věty. Ale tak nějak s ní plně nesouhlasím. Záleží na nás samotných :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.