obavy.

9. října 2011 v 23:40 | miriabel |  deníček
Už je to dávno, co jsem počítala vzájemné souznění na kB propsané na icq...
Už uplynula docela dlouhá doba od dob, kdy jsem psala nekonečně zoufalé články na blog a myslela, že vzpomínky na něj nikdy nepřestanou pálit...
Možná bych měla říct - už je to dávno, co jsem ještě měla nějaké city...
Jen se pak divím těm nocím, kdy se jenom tupě dívám na osvětlený dvůr za naším domem. Na chvíle, kdy nemůžu usnout, protože mi něco chybí, ale neumím to pojmenovat. Nemám ráda momenty, kdy se cítím zoufale, ale přitom k tomu nemám žádný racionální důvod.

Poslední dobou jenom utíkám... sama sobě i druhým. Zase jsem začala odpovídat já nevím na všechny druhy otázek a přestala zvedat telefony lidem, co tolik lpí na tom, abychom se právě v nejbližší době viděli. Čím urputnější jejich snaha, tím intenzivnější je má touha schovat se.

Utíkám ze školy prvním vlakem, mám pocit, že je to tak správně. Ale doopravdy si nejsem jistá, jestli tím spíše o něco nepřicházím. Neopouštím tu částečnou výplň prázdna. Jistotu, kterou jezdím paradoxně hledat domů. Odpovědi na otázky, které si nikdy nepoložím, protože odpověď znát nechci. Bráním se myšlence, že jsou i tací, se kterýma je snazší najít společnou řeč.

Je jedno, jestli jsem s někým nebo ne, stejně se pořád cítím být sama. Jiná. Divná. Nepochopitelná pro ty, co jsem si myslela, že se nikdy vzájemně nevzdálíme.

Přestala jsem věřit lidem okolo sebe, přestala jsem na většinu z nich spoléhat. Už mě nebaví přicházet o iluze, ztrácet naděje. Důvěřovat, těšit se, a pak padat na pusu.

Když to po sobě tak čtu, připadá mi, jako by to nepsal normální člověk... Jen se hrozně bojím, že si to někdy začnou myslet i ostatní, i když před nimi tuhle strašidelnou část sebe sama nikdy neotevřu.

Pořád doufám, že je to jen nějaké špatné období, že to přejde... že se na sebe jen nakupilo hodně nepříjemných věcí.

Jednou mi kamarád řekl, že ten, kdo má rád více, je na tom hůř. Ve všech vztazích, nejen partnerských...
 


Komentáře

1 Nikitka Nikitka | E-mail | Web | 11. října 2011 v 13:33 | Reagovat

Ahoj Miriabel, přečetla jsem si tvé poslední tři články, které se mi tu zobrazily, když jem klikla na tvůj blog, a musím říci, že to na mě působí celé strašně depresivně. I přesto, že máš asi pravdu, tak má člověk pocit-sakra proč chodím na net, odreagovat se, nebo negativně přemýšlet o životě nebo co.. Jako jasně, život je někdy na houby, ale take it trochu easy :) Tak mě teď napadlo, že kdoví jaký dojem dává můj zanedbaný blog :) Jako asi je ti to uplně jedno a řekla bys, že si blog píšeš pro sebe nebo tak něco.. no proč ne, jen mě tak napadlo ti sdělit, jaké pocity mi šly hlavou, když jsem si to náhodně četla :) Tak se měj a ať je líp!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.