Chtěla jsem vidět západ slunce a slyšet zpívat rorýsy.

8. září 2011 v 21:39 | miriabel |  deníček
Seděla jsem s překříženýma nohama, křečovitě svírala v ruce mobil a pozorovala jsem bublinky ve flašce. Líně a pomalu vstoupaly směrem k hladině minerálky.

Pozorovala jsem lidi okolo sebe, ale nedokázala jsem vnímat, co říkají. Většinou ale bylo stejně hrobové ticho. Někteří koukali do svých MacBooků, jiní nervózně hladili sem a tam obrazovku iPhonů. Skoro jako v reklamě, která by vám říkala bez Apple jako bys nežil. Bylo to chvilku potom, co se pode mnou přestal vlnit svět a pár minut před tím, než mi začala být šílená zima a bolet břicho.
Už jsem myslela, že se strachem zblázním. A pak najednou jsem skrze otevřená okna uslyšela zpívat rorýsy.
Musel to být výplod mé fantazie nebo jen nějaký klam. Co by na takovém místě začátkem září asi dělali? Ale stejně mě uklidnil. Jako bych se vrátila zpět do příběhu, který je sice daleko více smutný než veselý, ale každé malé upozornění na něj ve mně vyvolá vlnu euforie a dodá pocit jistoty. Vím pak, že všechno bude, jak být má. Už to není v mých rukou, už se nemusím strachovat.

Jednou tomu začnu říkat znamení. Slyšet Beach Boys nebo se potkat s podnětem, který vyvolá onu myšlenku, znamená vždy štěstí. Neuvěřitelnou dávku.

Zmiňovaný příběh ztroskotal. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že právě proto dopadl nejlépe, jak vůbec mohl. Pro všechny zúčastněné. Vzpomínku na něj si sebou ponesu asi už napořád. V těch nejkrušnějších a nejnezvladatelnějších chvílích mě vždycky příjde vysvobodit. Alespoň zatím se vždy vybavil v pravou chvíli.
Nevrací mě zpátky, ale nabádá jít dál.
 


Komentáře

1 burow burow | 9. září 2011 v 19:21 | Reagovat

Víš, že i když jsem tak stará, ani nevím, jak zpívají rorýsi?
Píšeš moc hezky, trochu melancholicky, ale já tě strašně ráda čtu...

2 miriabel miriabel | Web | 12. září 2011 v 20:11 | Reagovat

moc moc dekuju:)
oni rorysi spis krici:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.