Bylo to jinak.

12. září 2011 v 19:46 | miriabel |  miriabel
Když chodily mé spolužačky do kaváren, já seděla v angličtině nebo němčině, jindy hrála tenis nebo koukala do not v hudebce. Když holky začaly chodit kouřit na lavičky, já s něma nikdy nešla. Zhoršila bych se v běhání, zpomalila na kole a nestačila klukům, kterým jsem se tenkrát snažila tolik moc vyrovnat. A tak jsem nikdy nevyzkoušela jedinou cigaretu, ani vodní dýmku jsem nikdy neměla.
Později jsem s něma nechodila, protože mi připadalo hrozně bezduché jen tak sedět, bavit se o afektovaným tónem a pít koktejl. Šla jsem raději dělat nějaký sport nebo se učit nějaký jazyk do kursu. Připadalo mi to prostě smysluplnější a víc mě to bavilo.
Na akcích jsem nikdy dlouho nevydržela. Nepila jsem. Neměla jsem nikdy žádný důvod pít, nepotřebovala jsem si přidat na sebevědomí nebo zlepšit náladu. Dokázala jsem se bavit i střízlivá, jen když se oni opili moc, přestalo mě to bavit, poslouchat útržky vět, které postrádají smysl. Nechtěla jsem být svědkem věcí, které by se nebýt alkoholu nikdy nestaly.
Vždycky jsem si raději šla s kamarády zaplavat nebo třeba na kolo. Dávalo mi to víc.
Raději jsem si doma psala blog nebo šla s někým na procházku nočním městem, než abych šla večer do hospody. Nikdy jsem nebyla opilá.


Ale to neznamenalo, že bych lidi, kteří jsou jiní než já, odsuzovala. Spíš naopak. Obdivovala jsem, že se dokáží odvázat, že nejsou tak přehnaně zodpovědní, že se dokáží bavit ve smyslu, který mi zůstane nejspíš napořád cizí.



Paradoxní je, že jsem nikdy neměla zakázané pít, kouřit nebo třeba nepřijít celou noc domů. Mohla jsem legálně vypadnout z koloběhu svého života, ale já to nikdy neudělala. Nevím, jestli jsem vyloženě nechtěla nebo mi jen ten zavadený styl ničím neškodil.

Párkrát jsem na různých oslavách nebo jiných party byla. A ono to bylo vesměs fajn. Jen mě vždycky hrozně vyděsila realita, jací ti lidi dokáží být, a tak jsem často jen byla v pozadí a přemýšlela, jestli je to doopravdy naplňuje, jestli to není jen nahrážka za prázdno, které uvnitř sebe mají. Rýhu, kterou do nich někdo vyryl. Někdy jsem byla okolnosti přinucena účastnit se různých her a sázek, které mi byly lehce proti srsti. Ale pokud jsem chtěla mít kamarády, nemohla jsem být pořád jen schovaná s někým mi podobným ve zhasnuté místnosti, jako jsme to udělali na stužkováku.

A pak jsem měla doma neskutečné výčitky svědomí. Jedna část říkala nic se nestalo. Ale ta druhá na ni kašlala a neustále mi připomínala, že nemám dělat něco, co se příčí mé povaze, jen proto, aby ostatní neměli poznámky. Možná jsem na tom nakonec byla hůř než ostatní - všechno jsem si do posledního detailu pamatovala.

Možná se ptáte - a proč to tu jako píšeš?
Seděly jsme jednou s mou blízkou kamarádkou venku, dívaly se do prázdna a ona mi říká: "Vy jste spolu s tvojí spolusedící měly hrozně zvláštní vztah. Bavily jste se, ale ty ji v podstatě neznáš. Nikdy před tebou nedala najevo, jaká doopravdy je. Ono se tak celkově většina lidí před tebou snaží vypadat lepší, protože jsi hodně slušná. Oni se pak jakoby stydí za to, jací jsou."
A tak jsem se po ročním odloučení dozvěděla, že jsem svou kamarádku nikdy doopravdy neznala. A že nálepku slušná už si z hlavy nikdy neodlepím. Ony takové ty rádoby vtipné poznámky - On existuje ještě někdo, kdo by byl slušnější než ty? - hrozně bolí. Mám totiž pocit, že taková nejsem. Dokonce mi připadalo, že nežiju až o tolik odlišněji než oni. A teď vidím, jak moc jsem se mýlila.
Už jsem moc stará na to, abych začala pít nebo kouřit a je jedno, jestli vodní dýmku, cigarety nebo trávu. Mám moc ráda sport na to, abych ty chvíle vyměnila za posedávání v hospodě. A taky nechci polevit ze svých snů a cílů a vyměnit čas, který mám vyšetřený pro učení za oblečení načuchlé kouřem a rozestřené naděje.

Nejsem introvert, nesnáším samotu. Ale jsou chvíle, kdy jsem raději sama, protože se určitému typu zábavy mých přátel přizpůsobuji nerada.
Pořád ještě doufám, že příroda a sport jsou více než opít se. A že se ti samí lidi, když jsme spolu, nepřetvařují, jen je prostě znám z jiné stránky...

Ale možná jsem jen stále hodně naivní...
 


Komentáře

1 Burow Burow | 13. září 2011 v 12:19 | Reagovat

Já si myslím, že jsi o nic nepřišla. Kouření jsem vyzkoušela poprvé už v dětství, to mi bylo pak strašně špatně, v 17 letech jsem ale kouřit začala a to tak, že hodně - 60 cigaret denně, přestala jsem až v době, kdy jsem byla poprvé těhotná a zrovna v té době mi umíral tatínek na rakovinu plic, tehdy jsem mu dala slib, že s kouřením končím!
Vyzkoušela jsem i pití, ne, nejsem alkoholička, ale několikrát za život jsem byla pořádně sťatá a pak se za sebe styděla.
Teď, s odstupem musím přiznat, že jsem  kouřením i občasným pitím zaháněla to prázdno, které jsem uvnitř v duši měla..
Držím ti pěsti, vlastně ti moc fandím, že jsi taková...zkrátka že jsi "svoje"!

2 Burow Burow | 16. září 2011 v 17:59 | Reagovat

Mirabel, přišla jsem se rozloučit, už několik dnů jsem se rozhodovala a dnes jsem to udělala - smazala jsem blog. To, o čem bych chtěla psát jsem z ohledem na rodinné důvody zkrátka nemohla a tak ....
Přeju ti hodně štěstí, zdraví a lásky, ať se ti v životě daří. ♥

3 Burow Burow | 16. září 2011 v 18:00 | Reagovat

Omlouvám se za tu hrubici - samozřejmě s ohledem....

4 Dreamy Dreamy | Web | 16. září 2011 v 18:10 | Reagovat

Vím jaké to je, být tou správnou a zodpovědnou. I když, dle Tvých řádků, jsi vskutku ještě více zodpovědnější, než-li já. Proto nebudu psát, že jsem se nikdy nedotkla cigarety, nebo alkoholu - pouze bych podotkla, že všeho s mírou. Pokud se člověk vyskytuje v dobré společnosti, tak výjimečně vskutku nejsem 100% abstinent...

Na druhou stranu máš úplnou pravdu v tom, že podobnými náhražkami nemá cenu zahánět lidské prázdno, protože po probuzení se druhý den člověk cítí ještě hůře, co se týká duševního stavu (a samozřejmě též stavu fyzického).

Miluji přírodu. Člověk by měl na čerstvém vzduchu pobývat co nejdéle a např. mě k tomu vybízí pěší turistika. Hory, pohledy do nekonečných dálek - nepopsatelná nádhera.

Vážím si Tě takové, jaká jsi. Velice si vážím našeho, leč virtuálního, přátelství, Tvé spřízněné duše.

Buď sama sebou - to je klíč ke všem úspěchům.

P.S.: A nyní u mě následuje cvičení a učení se němčiny - něco naplňujícího a smysluplného. Vždycky jsem říkala, co to jsem za zodpovědného člověka. Ale nyní jsem za to strašně moc ráda. Člověk musí být svůj. A díky tomu, že jsem se naučila nebát se být sama sebou, jsem našla opravdové přátele - sice to už nejsou zástupy "známých", ale méně je někdy více.

5 Miriabel Miriabel | 17. září 2011 v 9:34 | Reagovat

Burow: nemusis se vubec omlouvat, to se stane kazdemu. Mrzi me, ze koncis, tve clanky jsem mela moc rada, hlavnes mela na hodne veci podobny pohled jako ja, to bylo hrozne fajn. Navic jsi clanky doplnovala zajimavyma fotkama, proste jsem na tvuj blog chodila rada. Ale rozumim ti a chapu, ze jsi musela s psanim skoncit. Snad se ten problem jednou vyresi nebo na nej alespon budes myslet mene a nebude palit.
Mej se moc krasne a nekdy se ozvi:). Klidne do zpravy autorovi, nebudes li chtit verejne:)

Rada jsem te poznala, i kdyz to bylo jen virtualne:)

6 miriabel miriabel | 17. září 2011 v 9:39 | Reagovat

Tu zpravu autorovi vlozim do menu vecer, jakmile se dostanu ke svemu pocitaci :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.