nejmodřeji.

28. srpna 2011 v 23:41 | miriabel |  miriabel



Protože 8. září jí už bude rok.
Protože 31. 8. to bude rok ode dne, kdy jsme leželi na posteli a zahřívali se, pohledy jsme upírali na okno se strachem, že někdo příjde domů. Ten den pršelo a byla děsná zima. Všude. I uvnitř.
Myslím, že jsme tam setrvali ve stejné pozicí asi osm hodin. Přesně si to nepamatuju, jen vím, že jsem těm hodinkám nevěřila.

Jel se mnou autobusem domů, a za to jsem tenkrát byla asi ráda, protože jsem se příšerně bála jet sama. Na druhou stranu se mi hrozně chtělo utéct. Zmizet sama sobě a hlavně těm výčitkám svědomí, že dělám něco špatného. Zakázaného. Že otevírám něco, co už mělo zůstat navždy nedostupné.
Horší je, že už jsem tomu v tu chvíli neuměla zabránit. Nesnáším cliché typu - Bylo to silnější než já. Ani jsem se totiž ovládnout nechtěla.
Ptal se mě, co to znamenalo. A já se hrozně bála konkretnější otázky. Děsilo mě, že se zeptá - budeme spolu chodit? Protože jsem na to odpověď neznala. Věděla jsem jen jedno - neumím bez něj být. Že mě k němu bude vždycky přitahovat něco, co neumím vyjádřit. Není to rozumem odůvodnitelné, možná proto se to nedá vyslovit nebo popsat. Ale já to cítím. Pokaždé, když jsem s ním. Zvládne mě naštvat milionkrát častěji než všichni ostatní. Občas před ním utíkám. Vyhýbám se mu. Ale tomu jsem ještě nezmizela. Může se ukázat po několika měsících a spolu s ním se vrátí i ten pocit. Pamatuju si ho z chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřila. Od té doby tam uvnitř mě zůstal.

Stáli jsme v nějakém dřevěném altánku před zastávkou - pořád pršelo - a já mu řekla tu nejtrapnější a nejméně vyzrálou a zároveň nejupřímnější větu. V danou chvíli asi nejvěcnější, jakou jsem svedla - Neumím být bez tebe, ale ani s tebou.

A pak jsme stejně stáli v podchodu a všude kolem padaly z nebe provazy deště. Nejsem si jistá, jestli jsme vnímali, že jsme nasáklí vodou a při každém doteku našich těl se na nás oblečení lepí víc a víc a mokré kapky nám stékají po kůži. Nevím totiž, jestli jsme vnímali cokoli. Jenom o jedné věci jsem přesvědčená - oběma se nám honilo hlavou to stejné.

Celý ten den byl hrozně zimný. Divný. Vystrašený. Opatrný. A vybarvený těma nejsytějšíma barvama.

Dá se říct, že to tenkrát, v ten nejškaredší prázdninový den, celé začalo.

Procházeli jsme se ruku v ruce šedivým sídlištěm protkaným potůčky z dešťové vody, která se už nevešla do ucpaných kanálů. Betonové nebe bylo minutu po minutě blíž zemi. Přitahovali se s chodníkem jako magnety laděné do stejného odstínu nepůvabné barvy. Počasí by se za atmosféru, kterou nám připravilo pro naše první-neprvní rande, mohlo stydět.
Přesto na ten den hrozně ráda vzpomínám. Nepamatuju si, že ty kapky studily a obloha se mermomocí snažila nespadnout na zem.

Vím už jen, že začlo, v co už jsme dávno přestali doufat.
Otevřeli jsme knihu na stránce, kde zůstala od naposled tak zbrkle ukončená. Prázdných listů bylo a stále je ještě spousta.
Tahle asi nemá zůstat nedopsaná.
 


Komentáře

1 917 917 | 1. září 2011 v 16:11 | Reagovat

Krásně napsané...Mám podobné zážitky s moji láskou, kdy přestávají fungovat fyzikální zákony, kdy přestávám cokoli pociťovat, když mi mrznou ruce nebo mi stékají po tváří potoky potu nebo deště. nejraději bych ji přinesl modré z nebe po těch letech, co mi praská žaludek při každém pohledu do jejích temných očí...v tu chvíli přestává všechno existovat a fyzikální zákony jsou opět popírány...prý láska hory přenáší...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.