Nechat je odletět. Co nejdál.

25. srpna 2011 v 9:24 | miriabel |  názory
Je to hrozně divné. Dříve, když něco nebylo v pořádku, napsala jsem článek na blog. Měla jsem pocit, že je to všechno strašně anonymní, a tak to jenom vykřičím někam do ztracena. Zbavím se špatného pocitu a všechno se vrátí do starých kolejí, jako by se nikdy žádný problém nestal. Ani ten v mé hlavě. Jenže jsem se neskutečně mýlila. Dávat něco, co nechcete, aby věděli ostatní, na internet a věřit, že informace zůstane bezpečně utajena, je hrozná utopie. A přesto si troufám říct, že nejsem jediná, kdo takhle občas přemýšlel. Racionálně vím, že je to absolutní nesmysl. Jen si to v tu chvíli, kdy píšu článek nedovedu připustit.

A pak se ohlédnu zpět a zjistím, že ty chvilkové zkraty, vypisování se z nutkavých pocitů nebylo jen záležitostí daného momentu. Daly dohroamdy celý blog. Blog, který má už téměř 3 a půl roku. Blog, který si každý, kdo bude jen trochu chtít, může otevřít a zjistit, co se mi honilo hlavou dva roky zpátky.

To zjištění mě děsí. Hlavně proto, že jsem se nikdy nedržela zásady - co nechceš, aby o tobě věděli ostatní, nezveřejňuj na internetu.
Myslím, že (nadneseně řečeno) ztráta soukromí byla jen malou trhlinkou na hedvábné látce utkané z jistoty, že se všech těch rozličných pocitů zbavím anonymně na blogu a nebudu pak nucena se svěřovat blízkým. Paradoxně mi pak v některých ohledech více rozuměli lidé, které jsem nikdy neviděla, ale zjistila jsem, že cítí stejně. Dala jsem jim totiž možnost nahlédnout za oponu mého světa. Bylo jim povoleno vidět i tu část, která zůstala kamarádům zatažena.
A oni mi dali tu stejnou šanci. A vlastně ani nevím, proč to píšu v minulém čase. Sice už to nedělám tak často a dokonce jsou i dojmy, které se zveřejnit zdráhám. Ale i tenhle článek je důkazem toho, že jsou i chvíle (a není jich málo), kdy převládne touha kliknout na zveřejnit, nechat rozličné myšlenky uletěl daleko od sebe a uklidit si v hlavě.

Možná je to tím, že nic jiného než psaní nám hlavu nevyčistí, možná je to závislost, možná zbytky puberty či exhibicionismus, co já vím.



A věřte mi, s blogem jsem už párkrát skončit chtěla. Doopravdy. Ale stejně bych si nakonec založila jiný a začala zase od počátku. Protože bez psaní nevydržím. A ono nemá smysl neustále končit a začínat. Protože se situace bude donekonečna opakovat. Zkouším raději změnit sebe. Dotahovat věci do konce. Neutíkat. A nejen v tom virtuálním světě. Zatím se mi to povedlo akorát s gymplem (od tama jsem chtěla utéct dvakrát na jiný, ale když byl zařízený přestup, řekla jsem si, že neuteču před problémy. Budou i jinde. Protože ta chyba nebyla jen v druhých, ale i ve mně samotné. A sama sebe se těžko zbavím. Nakonec se to spravilo a bylo to hrozně moc fajn.), a pak s jedním cyklem flétny. Když oboje končilo, řekla jsem si v duchu: "Díky, že to bylo. Že jsem neutekla."
 


Komentáře

1 Dreamy Dreamy | Web | 25. srpna 2011 v 9:47 | Reagovat

Snad do posledního puntíku jsem se v tomto článku našla, má milá Miriabel. :) Ohledně samotného psaní na blog, zveřejňování myšlenek, které by měly zůstat utajeny, to cítím naprosto stejně. A co se týká změn blogové adresy, či úplného přestání psát na blog? "Spisovatel nikdy nenechá svou knihu rozepsanou." Tak to vidím také já. Tady jde o skutečné příběhy.

Jsem moc ráda za Tvoji spřízněnou duši, děkuji za to, že jsi!

2 Burow Burow | 28. srpna 2011 v 10:19 | Reagovat

Máš pravdu, nemá cenu končit a začínat znovu, i já jsem 2 blogy smazala, chvíli jsem to bez blogu vydržela, ale ne moc dlouho a byl na světě další blog, doufám, že poslední.
Zrovna teď se mi chce vykřičet do světa něco, co mne velice trápí, ale protože se to týká mých blízkýchm tak to nikdy neudělám....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.