Schovám se před tím pod peřinu a ono se to třeba vyřeší...

25. července 2011 v 10:41 | miriabel |  miriabel
Nemáte pocit,že se všechno okolo vás mění?


Seděli jsme v čajce. Kamarádka, jeden kluk, který měl nejspíš nejpozději do včera pocit, že si vzájemně rozumíme a já. Bavili jsme o obecných tématech. Konverzace neměla nikoho naštvat ani zvednout ze židle. Výsledkem byly mdlé fráze, floskule. Debatování, při kterém pro jistotu nikdo neodporoval.
Bylo to při nejmenším smutné. Dívala jsem se na holku, která pro mě byla vším. Přítelkyně na život a na smrt, záchrana před celým světem, parťačka pro jakýkoli sport a spoluorganizátorka šílených akcí se změnila v dívku, se kterou jsme měly společné vše a dnes nás nepoutá téměř nic.
Je mi to líto a mrzí mě to zároveň. Nejde vrátit čas, který odplynul a utíkal, i když my dvě byly daleko od sebe. Je mi smutno po chvílích, kdy jsme si snily představy o společné budoucnosti. Doufaly, že to vyjde.
A ono ne.
Nejsem zklamaná. Jenom někde v hloubi duše, i když si to nechci přiznat, zůstal kousek prázdna. Bylo to místo vyhrazené pro ni. Pro naše půlnoční rozhovory, společné dovolené, záchvaty smíchu, řešení kluků.

Cestou z čajovny jsme se bavily o počasí, škole, a pak bylo ticho. Dlouhé, táhlé. Ticho, co prohlubuje vzdálenost mezi dvěma lidmi. Ticho, které křičí do prázdna, že si v budoucnu dva lidé nebudou mít co říct.

Ti, kteří mi byli vždycky vzdálení se přibližují a ti nejbližší, se kterými jsme společně doufali, že spolu zestárneme, najednou odcházejí. Mizí, i když by nemuseli. Berou naději, že se dětské sny v dospělosti promění v realitu.


Naštěstí, a za to jsem opravdu moc vděčná, přišli další, milovanější...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.