Melo to svetle modry nadech, bylo to led(n)ove.

27. července 2011 v 5:33 | Miriabel |  deníček
Nemuzu usnout. A je to cele uz od tri hrozne neprijemne. Vim, ze "musim", ze pri kazdem letmem projiti bytem se me budou vsichni ptat - co se deje? A ja jim stejne neam o nic jasnejsi odpoved nez pred chvili. Asi nerozumim sama sobe. Mam pocit jakoby jednotlive casti tela mely mezi sebou pro dnesni noc uzavrenou smlouvu, ze vzdy musi bolet aspon jedna.(Asi nebyl nejlepsi napad pit redeny peroxid vodiku. Ale mozna to byl lek...) Stejne s timhle ten pocit prazdnoty bez konce nesouvisi.

Prala bych si byt sama, vsem se ztratit, delat treba nesmyslne veci pro ostatni, ale s jistotou, ze do desiti minut se nikdo neprijde ptat ci posilat me spat.
Chtela bych, aby nebylo pet rano, ale treba deset.
Aby ty vycitky svedomi, kvuli kazde malickosti, odpuly do neznama.
Chci usnout a vzbudit se pred nekolika lety. Jen byt moudrejsi o tech par zazitku, co se za tu dobu odehraly. Bylo by osvobozujici vedet, ze po prazkach nepojedu do Brna, ale pujdu klasicky na gympl pet minut od baraku. Moct si rano v pet zacvicit jogu ve svem pokoji, pak jit spat a probudit se patnact minut pred zvonenim. A stejne to tak tak stihnout. A nebo ne.
Mozna bych se ale vratila dal. A donutila se vstat driv a jit do skoly s nim. Byl by zase snih a priserna zima, takova ta neprijemna, co je jenom brzo rano. Asi by me spis donutilo vstat pomysleni, ze pujdeme spolu... a ze spolu stravime tech par chvil do druheho zazvoneni. Mozna bych se na to koukala uz jinak nez tenkrat. Mozna bych vic premyslela a vnimala svet kolem sebe. Mozna taky ne. A i kdyby jo, treba by to stejne skoncilo spatne. Jako tuna jinych veci.
Je posetile, chtit vice casu... stejne nejde vratit. Ani hloupa minuta. Ja jen...
Ze bych zase chtela citit tu zarijovou vuni skolnich lavic, prokopavat se spadnutym listim a prochazet se po uzkych chodbach v nadeji, ze pristi hodinu si uz opravdu budu psat. Bylo by to osvobozujici...
Cesta tvorena z momentalnich jistot pripomina tajici led. A to, co bych chtela nejvic, aby bylo trvale, se stava nejnahodilejsim... Asi jsem celym clankem jen chtela rict, ze jsem musela byt hrozne hloupa, kdyz jsem znicila tolik prilezitosti, kdy jsme spolu mohli byt, kdy nam v tom nebranila vzdalenost a spousta dalsich necekanych okolnosti. Bojim se, moc se bojim. Protoze mam o co. A to je mozna fajn, mit se o co strachovat. Asi jo... Proc jen mam tendenci hlavni myslenku vzdycky celou obepsat? Nejspis me desi jeji zhmotneni, jakoby se az napsanim stavala pravdou.
(mobilem)
 


Komentáře

1 Bylinka Bylinka | Web | 27. července 2011 v 13:06 | Reagovat

Neboj se nového začátku, naopak! Brno je krásné město a určitě si ho taky zamiluješ!! Mně osobně nové studentské město přirostlo za jediný rok k srdci natolik, že popoháním prázdniny, aby už byla půlka září!! :-)
A ani vzdálenost nemůže přetrhat vztahy s lidma, které máš ráda. Ne, pokud jí to nedovolíš a věř, že to jde :-)

2 Burow Burow | Web | 27. července 2011 v 13:40 | Reagovat

Zajímavě napsaný článek, nutí mě k přemýšlení a chci ti jen říct, že nejsi sama, kdo má takové pocity. I já zničila ksysi jednu příležitost, jak být s ním... Druhá už se nikdy nenaskytla a já dodnes vzpomínám a to mi bude už 60 let................

3 Dreamy Dreamy | Web | 28. července 2011 v 8:29 | Reagovat

Neplánovaně jsem se přesunula také já do minulosti, ale v méém případě tomu je minimálně o čtyři, ne-li o pět let zpátky. V tomto stavu mysli bych po prázdninách klidně mohla nastoupit do některého ročníku vyššího gymnázia.. Měly jsme své sny a touhy, které nás hnaly kupředu. Sice jsme někdy proklínaly rodičovské i profesorské autority, které nás nutily ke spoustě povinností. Ale s odstupem času to vidím jinak - byly jsme někým hnáni kupředu. Teď, coby zkušení vysokoškoláci, přeci můžeme všechno, naprosto všechno, avšak jako bychom nevěděli, kudy se vydat.

4 Burow Burow | Web | 28. července 2011 v 8:45 | Reagovat

Zapomněla jsem ti napsat, jak hluboce na mne zapůsobilo tvoje vyznání, či charakteristika - Proč píšu

5 neříkej mi Lenko! neříkej mi Lenko! | Web | 28. července 2011 v 23:38 | Reagovat

"Bylo by osvobozujici vedet, ze po prazkach nepojedu do Brna, ale pujdu klasicky na gympl pet minut od baraku." mluvis mi z duse... :(

6 ethnea ethnea | Web | 10. srpna 2011 v 3:11 | Reagovat

Miriabel, ty uz zase pises. =) Je dobre videt, ze ses vratila.
Pamatuju si, jak jsem se ja bala opustit misto, ktere jsem znala, kdyz jsem odjizdela do Brna (to je nahodicka, ze?) - ja to mela skoro dve ste kilometru. A pamatuju si, ze jsem prvni noc brecela. Byla jsem ztracena. Ale postupem casu se vsechno srovnalo. Zmenil se mi zivot, dospela jsem, a ted na ty chvile vzpominam, jako na jedny z nejhezcich. Opravdu.
Dej Brnu sanci. =) Aspon to zkus. Neodjizdej s negativnimi pocity, otevri oci a vnimej vsechno nove tak, jak to prijde.

7 miriabel miriabel | Web | 18. srpna 2011 v 17:05 | Reagovat

Ethnea: taky jsem ráda, že jsi zase začala psát :)
Zvláštní, já to mám bez mála kilometrů taky 200 :) a první noc byla šílená, chtěla jsem se okamžitě vrátit domů, ale pak mi došlo, že jsem dostala třeba jenom jednu šanci a nemá smysl vzdát se ještě předtím, než to alespoň zkusím... a pak z toho pokusu byl najednou rok. i když někdy docela krušný:)
dám mu šanci, slibuju:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.