letmo*

25. července 2011 v 10:51 | miriabel |  deníček
Baví mě jen tak sedět uprostřed noci na patníku před naším domem a koukat do prázdna. Přát si, aby mi vlezl na botu slimák a s hlavou obrácenou k nebi polemizovat nad absurditou života.
Miluju ty chvíle. Jsou jedinečné a nenahraditelné. Zvláštní je, že ať už je prožíváte s kýmkoli, vždycky vám právě s danou osobou připadají nejlepší a tajně doufáte, že nikdy neskončí, a že spolu budete moci být i další noc.
Málokrát se naše touhy vyplní. A asi právě proto si oných okamžiků vážíme.

Ne jinak tomu bylo i před necelým týdnem.

Ten večer mi dokázal vymést z hlavy vzpomínku na noc, kdy lístky živých plotů chránící chudé panelákové zahrádky voněly přece jen romantičtěji než obvykle. Jediný moment, který obrátil můj život naruby. Naše oči se dotkly jen letmo, ale v mém srdci vzplanul malý ohýnek, který se každým letmým připomenutím té magické noci změnil v neuhasitelný požár. Nehřál, pálil. Nešel uhasit. Pálení bylo tak intenzivní a bolest nutkavá, že jsem jej nedokázala ani ignorovat.
Až předminulá noc na něj chrstla poslední kapku vody. Zničila jej.
Říkala jsem tomu plamínku nehynoucí láska.
Vrávoravě doutnat vydržel necelé dva roky. Ten plamének, myslím.


Celý život je plný paradoxů.
 


Komentáře

1 Burow Burow | Web | 28. července 2011 v 8:48 | Reagovat

Myslím, že tvé povídání by bylo na knižní vydání, máš tak zvláštní dar, já to cos napsala úplně před sebou vidím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.