Nerozumne...*

19. května 2011 v 2:58 | Miriabel |  deníček
Prohrabavam se milionem fotek, zase jsem zavrela oci cestou pres Jistebnik. Nekdy si rikam, kde jsou ty casy, kdy jsme tam nekolikrat tydne jezdili a koukali se na zapad slunce. Sedeli blizko sebe a povadali si o vecech, ktere ostatnim pripadaly jako nesmysly... Mam pocit, ze je to cela vecnost, ze maturita byla pred minimalne deseti lety. Tenkrat byl zivot jednodussi, osm let beze zmen. Desive bylo nebyt jeden den s kamarady, nemoct jit behat. Dnes je pro me nejvetsim potesenim zelene policko v informacnim systemu, chvile, kdy zacinaji prednasky a my, posledni zoufalci, co jsme vydrzeli, budeme mit chvili pokoj od uceni. Hodinu a pul muzeme jen poslouchat a psat. Kde zmizela ta bezstarostnost, lehkost dnu? Takhle jsem si to nepredstavovala... Ale je to tak spravne, ja vim. Oranzovy zapad slunce odrazejici se na hladinach rybniku mi vzdycky bude pripominat rodice, vylety na Hukvaldy, kamarady a truc akce, postupne vsak tu vonavou cast leta strida jen predstava, ze se cesta chyli ke konci, ze konci tyden, semestr nebo naopak neco noveho zacina. Boli to, bije se to ve mne. Musim tomu dat sanci, aby to mohlo byt taky fajn. Jine, zodpovednejsi a zavaznejsi, ale ne horsi. Mozna je fajn, ze mam na co vzpominat, a ze to boli. Znamena to totiz, ze doposud byl muj zivot krasny. A ta obcasna trapeni byla ve sve podstate okouzlujici. Mela nadech dospivani. Mohli jsme delat z nepodstatnych veci dulezite, resit, vyhrocovat. Pri kazde chybe za nami stali rodice. Podavali pomocnou ruku. O to horsi pak je procitnuti. Uvedomeni, ze si mame moznost vybrat, utect pred problemy, ale nasledky poneseme sami. Hrozne se bojim, jak to vsechno dopadne. Chybi tu ta jistota, co byla driv. Je mi navic smutno. A ani nevim, z ceho vlastne. --- V nedeli vecer jsem mela zase sbalene veci, ale pak jsem tam zustala. Rozum vi, ze to takhle ma byt...
 


Komentáře

1 Dreamy Dreamy | Web | 27. května 2011 v 12:08 | Reagovat

Drahá Miriabel, tentokrát mám přesně opačný pocit. Naopak jsem vážně vděčná životu, že mi umožnil začít znova, že už konečně vystupuji sama za sebe a především, že se nebojím být sama sebou. Vysoká škola, vysokoškolský život mi tohle všechno umožnil. Díky němu jsem se totiž odpoutala od rodinného prostředí, kde jsem předtím pobývala denně. Nyní domů zavítávám pouze na víkendy a musím říci, že to bohatě stačí. Vážím si více svého volného času, který věnuji jen svým hlubokým zájmům. Poznala jsem skvělé přátele, které se dají nazvat za opravdové. A škola? Ačkoliv se mi daří na výbornou, není to výsledek toho, že bych se přespříliš učila. Naopak. Vysoká škola mi poskytuje dostatek prostoru pro sebe, pro svou duši a koneckonců i pro druhé. Toť vždy bylo mým smyslem života a nyní se mi to vyplnilo.

Kéž máš upřímnou radost ze života, ne jen ze zeleného políčka v informačním systému školy. To bych Ti přála z celého srdce! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.