_mlhavě_

13. května 2011 v 18:46 | miriabel |  deníček
Někdy si tak říkám, jestli to, co dělám, má vůbec smysl, jestli to stojí za to. Pak mi dojde, že jo, protože ostatní... Pořád dokola přemýšlím jenom nad tím, co by říkali druzí. Třeba už se s něma nikdy neuvidím, ale ten pocit, že bych v jejich očích selhala, a že by z mého selhání měli radost (takové to - my jsme to říkali), nakonec vyhraje nad subjektivním štěstím.
Je dost dobře možné, že ani přesně nevím, co přesně by znamenalo štěstí z mého pohledu, protože jsem se při tom, co jsem kdykoli dělala, ohlížela tak moc na to, co by říkali lidé okolo, až jsem na to zapomněla...


Zábavné je, že oni za to nemůžou. Možná by se na chvilku zaradovali, možná by jim to bylo už úplně jedno a šli by dál, ale já se těch pocitů nemůžu zbavit. Mlžným oparem pokrytá minulost se za mnou táhne při každém kroku jako těžký černo-šedý stín.