Báseň skoro na rozloučenou...

1. května 2011 v 23:29 | miriabel |  oblíbené
Slunce
překrásný manekýn
se prkenně uklání
k západu
Zavírají se
květiny a obchody
a Praha unavená
chválou básníků a svoji
krásou
šediví
soumrakem

Je to tak podivné
co všechno se ti podobá
Je to tak podivné
ta myšlenka že tě můžu ztratit
protože všechno na světě
se neustále mění

Můžu tě ztratit
a zase budou rána
plná cigaret
o bude to svádět
ke krásnému a pompéznímu
smutku

Můžu tě ztratit
a zase budou noci
měsíc vlající na obloze
bude podobný stínu
tvých rozpuštěných vlasů
nebudu moci spát a budu
nenávidět
klasiky

Můžu tě ztratit
A pak bude snad nejvhodnější
svést to na dialektiku

Ano
to všechno se může stát
Ale nikdy už neztratím
všecky ty lehkomyslné
nevychované a pravdivé
děti naší lásky
všecko to co nejde vyhandlovat
v Tuzexu
nabiflovat přes noc
získat protekcí
úsměvem
Touhu a odvahu
nečekat až se život převalí
kolem jako baráčnický
průvod
nedat se zlákat
štěstím
které padne a sluší
nebýt tu zbytečně
nejíst tu zadarmo chleba
Uvidět ráno u Vltavy divoké koně
Vyjmenovat své lásky
a bude-li třeba
nechat se zabít
pro ně

Václav Hrabě