Vím, co nechci, ale nevím, co chci...

21. dubna 2011 v 3:26 | miriabel |  deníček
A tak si to nějak už druhou noc třídím. Potřebovala bych v sobě uklidit, přála bych si, aby to v mojí hlavě vypadalo aspoň na chvilku jako momentálně v našem pokoji na kolejích. A nejlépe, kdyby to někdo udělal za mě. Jenže to bych asi stejně nepřipustila...
Ono se asi ani nic určitého udělat nedá. Možná to chce jenom čas, nečekaně... Nekonečně mnoho času, celý život... Ale možná jen pár chvil, to právě netuším.
"Když se o tom bojíš mluvit, nedělej to," řekla bys mi a tak se tím budu nejspíš řídit.
Kéž by to bylo jednodušší a nepálilo by to.
Bojím se budoucnosti, ale i přítomnosti. Každý den se dějí věci, které mě vyděsí a znejistí. Bojím se, že se něco pokazí, ale vlastně ani nevím, jestli to má být, jak to je.

Ony se ty (raději) blíže nezmiňované pocity mísí s výčitkami svědomí a strachem neurčitým, divným, táhlým.


Děsí mě kroky kupředu, přestože jsou hrozně vzrušující. Připomínají mi je rána, kdy je ještě zima, vysvítá sluníčko a všude voní přiroda. Večery a skrze stromy zářící paprsky dohasinajícího naoranžovělého odpoledního slunce, hodinové cesty domů, bloudění, vzpomínání a objímání.
A pak děs, že by se předměty našich vzpomínek oživily. Neustálé řešení zbytečností, lezení druhým do soukromí, osm let dlouhých a divných, na které jsme si zvykli, které jsme nakonec při ohlédnutí zpět (snad jen ze strachu z budoucnosti) milovali.

Pak si vzpomínám na první den na kolejích, na to, když jsem přesvědčovala sama sebe, že to tam přežiju, že jiná možnost není. Na první loučení s taťkou, na křečovité zavírání očí cestou přes milovaný Jistebník, na pocit svázanosti, který ve mne vyvolala ta nuceně získaná absolutní svoboda. Na ráno, kdy jsem se bála, že nikdy nezastavím slzy, první setkání s novými spolužáky, štěstí. Na to, jak jsem pořád chtěla utéct, ale nebylo kam. Na moment, kdy se mi tam začlo líbit, kdy jsem poprvé neměla strach nemít rozpuštěné vlasy, na první setkání s novou spolubydlící, na přesvědčování, že to bude fajn. Na noci, kdy jsem se probudila, bála se usnout zpět, otevřela oči a věděla, že nejsem sama. Na chvíle, které umí vyklouzit nevědomý úsměv na rtech.
Už to odjíždění nebolí. Spíše si nedovedu představit, jaká bych byla, kdybych nepoznala některé lidi, nezažila i ty krušné chvíle a nenaučila se je překonávat. A ani to vědět nechci.
Naučila jsem se myšlenky na minulost potlačovat, nedovolit jim promítat se mi v hlavě od počátku do konce.
Umím se donutit zapomenout, jen si nejsem jistá, jestli úplně na všechno... A jestli ty výčitky svědomí jednou vyšumí.

Svým způsobem je možná lepší, když není všechno stejně dokonalé jako ve snech. Jenže při vyslovení této floskule se kousnu do rtu a řeknu si, že jsem možná jenom nevděčná, a tím pádem se to kvůli těmhle myšlenkám pokazí. Podle mě se nikdy neshodneme, co znamená dokonalost (myslím tu reálnou, ne jen touhy a přání každého z nás). Asi záleží na ideálech, se kterými jsme se narodili, které do nás vštěpilo okolí. Možná, že méně nároční lidé mají z jejich pohledu radostnější život. Nebo jen plýtvají příležitostmi, které je už znovu nepotkají...

Děsí mě subjektivní vnímaní světa každého z nás. Jak je pak možné zjistit, co je objektivní? Správné? Jaká je norma a kdo je oprávněn ji určovat?

Je hrozně lehké odsoudit. Pochopit se snaží jen málo z nás.

Neumím vyjádřit, co mě děsí nejvíc, proto je to všechno tolik zmatené...