neztratit naději*

23. dubna 2011 v 20:10 | miriabel |  názory
Včerejšek byl něčím zvláštní. Možná tím kýčovitým západem slunce za našimi zády, osmým obvodem, který zůstal pořád stejný, nočním houpáním a kamínkama ve vlasech, rozhovorem po dlouhé době smysluplným.
Je povzbuzující vědět, že jsou ještě lidé, kteří nezatratili ideály. Kamarádi, co se na svět dívají ze stejného úhlu jako vy.

Najednou jsem měla pocit, že to má smysl, nepřestat doufat. Neměnit své zásady jen pro to, že se nám ne všechny splnily. Než jsme životu vskočili do náruče, zdálo se nám jeho obejmutí hebší a jistější.

Zklamání by nás neměla potopit, ale nasměrovat lepší cestou, proto tady jsou.
Ty důležité věci se nedějí náhodou. Často si říkáme (a já možná milionkrát častěji, než všichni ostatní dohromady), jak by bylo krásné mít nějakých těch 16, 15 let. Kolika chybám bychom se vyvarovali, co všechno bychom udělali lépe. Jenom zapomínáme, že právě komplikace a náprava všech nezdarů nás dostala tam, kde momentálně jsme. Řešení problémů, chvíle zoufalství a panického strachu, co bude dál, nás pomalu modelovaly v člověka, kterým jsme dnes.

Nemusíme zářit štěstím. Důležité je vědět, že vždycky máme šanci na změnu.

Znám lidi, kteří přišli o svá vnitřní přesvědčení už ve dvaceti. Dělají věci, které by byly ještě před pár lety v rozporu s jejich morálními hodnotami. Přesvědčují všechny okolo sebe, že právě takhle je to fajn. Nespoutané, free. Jen naděje se z jejich očí vytratila kamsi do neznáma. Je to paradoxní, ale vlastní zábrany, které se na první pohled mohou zdát svazující a omezující, nás činí šťastnějšími. Dávají nám vnitřní jistotu, kterou hledá každý z nás.
Lidé prezentující se jako sebevědomí a životem protřelí, co už je nic nezaskoči, v nic dětinsky nedoufají, jsou často daleko zranitelnější a křehčí než snílci. Jen to na sobě nedávají znát. Prezentují se světácky v rámci jakési ochrany před vnějším světem, který je v minulosti zklamal tak moc, že jim neštěstí ze srdce už nikdo další vytlouci nesvedl.

Věci, které si nepřipustíme, se nemohou stát. Nedáme jim příležitost. Je smutné se zklamat, smutnější však je, zahodit spolu s jedním nevydařeným zážitkem svůj ideál.