střípky nadějí jsou znovu pohromadě

26. února 2011 v 16:58 | miriabel |  deníček
/12. 9. 2010, noc, o něm/
Dnešní den bych si chtěla vrýt do paměti a nikdy jej z mysli nevytratit. Navždycky si pamatovat vůni jeho vlasů a pleti, naše propletené nohy a vzájemné zahřívání.
Když si položil hlavu na mé rameno, zatřásla jsem se. Ten pocit byl tak příjemný, ne zamilovaný, ale důvěrný a ... prostě příjemný. V tu chvíli jsem nemyslela na nic a přitom mi hlavou letět celý svět. Šimralo to někde u srdce a mravenci v žaludku obcházeli jemným krokem nekonečnou spirálu.
Bylo to krásné.


Jsou chvíle, kdy mi jde číst z očí, pokud mě dotyčný, byť jen lehce, zná. A tyhle patří mezi ně.
Mám jej ráda, nekonečně moc. Chtěla bych ho chytit a nikdy nepustit. Nikomu nedát. Mít ho navždy jen pro sebe.
Je jedno, ležíme - li na louce a koukáme do slunce, maluju po něm tučňáky nebo si pletem cop... miluju jeho blízkost a jiskra jeho očí prosvětlí každý ponurý den.
Je nejvoňavější, nejupřímnjěší a nejhebčejší.
Když mluví, zavřu oči a vdechuji melodický tón jeho hlasu po doušcích. V tu chvíli se cítím bezpečně, šťastně, lehce.
Nikdo jiný to neumí jako on.

Končím. Nedovedu totiž popsat slovy, co pro mne znamená. Plácám nesmysly... a bojím se, že pohádka jednou skončí. To ony většinou mají v popisu práce, zazvonit zvoncem zrovna v nejlepším...
/19. 1. 2011, o něm a o tom druhém, co mu říkám pan mléko - maďarsky, mezi učením/
Je mi smutno, ale nevím po čem. Možná po klukovi, kterému jsem zakázala psát mi kdykoli cokoli, do odvolání (a já si řekla, že tak už to musí zůstat napořád). Možná po starých něco-jako-kamarádech z gymplu, po přátelích, co se rozprchli po světě stejně jako já.
Nevím. Hloupé je, že neumím zapomínat. Mám prý dobrou epizodickou paměť, říkaval on... a ani o tom, že je při studiu prakticky k ničemu, taktně nemlčel.
Chtěla bych to tady mít, potřebovala bych povzbuzení v podobě někoho, kdo je opravdu dobrý, kdo si jde bez zakopnutí ke svému vysněnému cíli. A takový on je. Jen hrozně daleko.
Začala jsem dokonce jíst prášky proti bolesti hlavy jako stará hysterka, asi jí jsem. Situaci může zlehčit jen fakt, že jsem to prozatím udelala pouze jednou, včera poprvé. Nedalo se to vydržet, i když on by měl zcela jistě jiné řešení. Při nejhorším bychom se šli fotit do parku a smálí se lidem, co by nás měli za trapáky.
Jo, ty časy jsou pryč. Já vím, neustále mi to někdo opakuje, ale já se s tím ještě nedovedla smířit. Ne úplně. Ne pro tyhle dny, kdy jsem zůstala tady úplně sama. Jenže já se neumím učit na kolejích, musím mluvit nahlas a to je nejlepší doma. A taky - těžko se to ale přiznává - ono je to s rodiči přece jenom jednodušší. Ano, s rodiči, od kterých chtěla většina z nás po maturitě odejít a mít svobodu a klid. Nakonec tu svobodu získáte, jen není tak sladká a opojná, jak se zpočátku těm, co ji nepoznali, může zdát.
---
Kdybych uměla psát o přítomnosti, o šťastné přítomnosti, měli byste tady článek aktuální. Možná jeden z mála veselých. Ale musíte uznat, rozbil by zaběhnutou tradici tohohle smutně depresivního blogu a taky... nejsem schopna všechny myšlenky vyskládat z písmenek. Je jich občas moc málo.
Zvládat šifrovat věty tak, aby to pochopili ti, co smí a těm, kterých se to týká, by podstata zůstala utajena, možná bych článek i zvládla. Ale dopadlo by to přesně naopak, protože mezi řádky se čte nejlépe těm, kteří vás skutečně znají.
A ono je to nakonec fajn, když víte, že svět okolo vás je daleko bohatší, než realita, která vám odkryje svá tajemství až po stisknutí tlačítka ´on´.