bylo to zoufalé, teatrální, typicky mé... a nestálé, samozřejmě :).

18. února 2011 v 14:35 | miriabel |  miriabel
Je to divné. Nesnáším teatrální konce, ale stejně je dělám. Nesutále končím a začínám.
Klikala jsem tak znovu na odkaz "Zveřejnit", v hlavě jsem měla absolutní prázdno. Přestala jsem myslet na to, že bych měla staré články navždy smazat, protože je nesmí přečíst ten, o kom většina je. Protože, mezi náma, je jich tolik, že by musel být popoháněm neskutečným enthusiasmem, chutí číst úryvky mého života psané jen pro zbavení se tehdejších pocitů a pochopení sebe sama, aby se dostal až na sám počátek této sny domalované love story. Stálo by ho to neskutečně moc usílí, které by ale nevedlo k žádnému cíli. Ne, nedělám si iluze, že tyhle typické úvahy a pocity holky, která se snaží hrát si na dospělou, a přesto je plná zmatečných pocitů uvnitř sebe, jsou pro někoho stejně důležité, jako byly pro mne ve chvílích, kdy jsem je ťukala do počítače.
miriabel


Už mě ani nedoprovází strach, že jsem napsala úplně vše, co jsem mohla, že už se zážitky mohou jen opakovat. Dokonce ani nechci mít osmdesát a celý život za sebou. Ono totiž nezáleží na věku, jsou lidé, kterým je osmdesát je a ze života mají daleko více, než jsem mívala donedávna já. Je hloupost žít jen tím, co bylo a neustále oplákavat zážitky dávno skončené. Vždyť to, co se stane, můžeme ovlivnit jen my sami. Je pouze na nás, kolik štěstí propustíme do nadcházejících dnů. Pocity radosti potřebují prostor, nesmí jim bránit minulé nesnáze, co se je vehementně snažíme uchovat v hlavě.

Zapomínat je krásné a osobozující. Vyhazovat staré věci, pouštět staré myšlenky je pocit srovnatelný s tím, kdy naše prsty přestanou svírat provázek nafukovacího balónku, který se v mžiku rozletí blankytně modrou oblohou do neznáma, vstříc slunečnějším dnům, barevnějším městů, novým nadějím.

A taky, přece není na světě pouze jediné téma, o kterém  se smí psát. :)

Jakýchkoli komentářů se bojím, sama nevím proč, ale pro pocit jistoty jsem je prozatím zakázala. Navíc je mi poslední doubou ze všeho, co jen lehce připomíná všemi zapuzovaný, přitom tolik oblíbený, Fejsbůk, lehce nevolno.