První místo.

10. prosince 2010 v 22:49 | miriabel |  fotky
Ptala jsem se kamarádky, co podle ní znamená někoho milovat. Řekla mi: "Je to ten pocit, když jdeš po ulici a koukáš kolem sebe, a najednou se ti před očima zobrazí něčí tvář. Nemusíš se ujišťovat. Přemýšlet. Víš. Máš chuť říct  - miluji tě - a nedělá ti to sebemenší problém. Je to samozřejmost, která nevyprchá po prvním zklamání, hádce, bouřlivém rozchodu..."
miriabel
Tázala jsem se, protože já si sama nikdy nebyla jistá. Jednu středu večer jsem stála na nádraží, spolužačka už odjela. Byl listopad a začal padat první sníh. 
Obraz, který mi zabránil na malý moment vnímat ruch přijíždějících vlaků, se vynořil nevtíravě. Těch krátkých příběhů prolétlo mou hlavou několik. Byl to výběr z momentů, kdy jsem se nemusela ujišťovat, jen jsem věděla, že až ta chvíle skončí, budu na podobnou čekat dlouho, možná celý život, možná se už nebude opakovat nikdy.
Jen... hlavní aktéři byli tři. Ta, co prožila skoro všechno, na čem mi kdy záleželo, se mnou a ti dva, co se v mých snech střídají s téměř striktní pravidelností, co na ně nedovedu přestat myslet.
Je to absurdní, ale v tu chvíli se mé životní, nedbale smotané, klubko problémů, rozmotalo.
Pokaždé budu zvažovat, zda dané řešení situace bylo správné.
Protože nevím, co chci. Zapomínat je mi cizí . Koho jsem měla ráda jednou, toho budu nosit v představách všude sebou. A zároveň litovat, že jsem snům nedala nikdy možnost  změnit se ve skutečnost. Neuměla jsem si vybrat správnou cestu, ta druhá se při uskutečnění první vždy jevila jako lepší. A naopak.

Jednou na to třeba příjdu, určitě už bude pozdě. To je i teď.

Mělo to být jen malé zamyšlení a taky uvědomění si, že jsou druhy lásky, u kterých si nebudu jistá třeba nikdy, kdo zabírá první příčku. Třeba ta rodičovská - copak můžeme s jistotou říci, jestli máme raději mamku či taťku? A pak partnerská... tam se jednou rozmyslet budu muset, vím. Jen je to těžké, neskutečně moc. Raději jsem zvažování odložila na později. To mi jde ostatně nejlépe. Chvílema si jistá jsem, jindy mě má chvilková, rádoby konečná rozhodnutí, vyděsí k nepříčetnosti, nekonečnému hloubání a strachu z nedokonalosti definitivních rozhodnutí.
Jen kamarádská láska to má u mne víc než jasné. Tu holku, co se snaží hrát si na bystrozrakého s dlouhým dohromady, budu mít nejraději vždycky.
 


Komentáře

1 Dreamy Dreamy | Web | 11. prosince 2010 v 20:53 | Reagovat

Slova Tvé kamarádky jsou řečená krásně, až poeticky, a řekla bych, že jsou i pravdivá. Také se v nich nacházím.

2 Annet Annet | E-mail | Web | 12. prosince 2010 v 15:43 | Reagovat

Je mnoho druhů lásek... Málokdy poznáme, která je ta pravá. :-/

3 ethnea ethnea | Web | 15. prosince 2010 v 14:28 | Reagovat

Neexistuje zadne prvni misto, ani ta uplne nejvetsi laska. Situace se meni. Lide prichazi a odchazi.
Jedno ale plati: Nikdy nerikej nikdy. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.