Zastřeně.

20. listopadu 2010 v 22:01 | miriabel |  miriabel
Vím, že jsem bezcitná. Děsí mě to, a tak myšlenky tohoto typu nechávám ležet ladem. Ale jsou chvíle, kdy si to připustit musím.miriabel
Bojím se, ale před tímhle strachem se nedá nikam utéct. Před sebou samým se neschováte.

Nechápu lidi, co mě mají rádi, připadá mi, že s něma musí být něco špatně, hledám na nich chyby a říkám si, že kdyby byli tak fajn, jak se zdají, nebavili by se se mnou nebo hůř - neměli by mě dokonce rádi.
Až když se spolu bavit přestaneme, dojde mi, jak byli skvělí a jak moc jsem měla ráda a obdivovala. Ve chvíli, kdy se to děje, si to, co k nim cítím, připustit nedovedu. Až mi to dojde, je často pozdě. V těch chvílích jsem takovým masochistickým způsobem šťastná. Totiž, realita musí první pominout, abych se mohla zahrabat nadobro ve svých snech a představách. Lehce si minulost poupravím, domyslím si, jak přenádherné to bylo a dovedu tím žít několik měsíců, srovnávat s přítomností, která z tohoto souboje nemůže nikdy vzejít jako vítěz.
A tak jsem neustále zklamaná. Hlavně se děsím pomyšlení na to, až budu jednou šťastná. Ani nevím jak se to dělá, co se při tom cítí.
Tyto řádky nejsou jen v prázdnu doznívající výkřiky sebelítosti. Spíš objasnění. Vysvětlení, proč je tady tak málo veselých článků. Přitom, když se pozastavím a zamyslím, dojde mi, že nemám důvod nebýt šťastná, že jsem svým chováním několika lidem ublížila. Uvědomila jsem si to, ale bylo už příliš pozdě.

Možná bych si měla přestat pamatovat každé pro dnešek už nepodstatné datum a začít vnímat dění kolem sebe. Nechci, aby ke mně doléhaly jen jakési střípky zastřené reality.

Je příjemnější představit si, jaké by to bylo, kdyby..., než to doopravdy prožívat. S každým krokem kupředu se zrodí i miliony pochyb a touha vrátit se zpět. Je to příjemné předtím a potom, v tu chvílí se snažím o jediné, o útěk.(Za "to" si dosaďte jakýkoli stupeň mezilidských vztahů.)

Můžu najít tisíc výmluv, proč tomu tak je, ale tu pravdivou znám pouze já.

V danou chvíli si nedovedu představit, jak se ostatní cítí, spíš mi připadají slabí, povolní a odevzdaní, právě proto, že dávají najevo, co cítí. Až o pár týdnů později pochopím, že jsem na tom byla stejně. A začne mi být líto, jak jsem se chovala, co jsem zase provedla.

Ale to už ničemu nepomůže...

Nic z toho, co jsem napsala není prospěšné, článek mě nemá omlouvat. Jenom jsem měla pocit, že to pár lidem dlužím, ať už to uvidí nebo se to nikdy nedoví. Sama nevím, co je lepší. Možná se jednou naučím říkat miluju, místo mám ráda. Nebudu se bát následků svého jednání, budu žít a ne se jen stylizovat do role, jakou jsem si sama předepsala, možná jednou přestanu být zlá.
Přála bych si to.

Raději bez komentáře...