Nevím, proč se musíme smát, abychom zakryli, že nám do smíchu právě vůbec není.

18. listopadu 2010 v 18:24 | miriabel |  deníček
Zítra Lordi s tou nejčernější a nejšílenější kamarádkou, co nosí téměř vždycky glády. Učila mě sáňkovat a říkat, co doopravdy chci. Nemůžu najít černý lak na nehty, posluchám Eminema a mám nenapravitelně politou jednu stránku z učebnice angličtiny. Nedochází mi smysl nekonečného mytí a utírání nádobí a tak, pořád dokola. Vlastně by mi to bylo úplně jedno, nemít rozmazaná ta slovíčka, červeno-zelená, ta barva je už úplně všude. Já chci černou, na nehtech i papíře...

Potřebuju nosit na ruce tři ty nejdůležitější náramky, ale dohromady se bijou, nevím, co s tím a tak ten jeden neustále odbývám. Představa, že mám spolu s náramky u sebe i ty, co mi je dali, je značně dětinská, ale stejně mě neopustila. Stejně jako patlání lidí z plastelíny, beru je do ruky, upravuju jim vlasy, mám pak pocit, že jsou tady se mnou. Je to úchylné.

miriabel
Možná už vím, proč je tolik smutných písniček, a proč je lidi mají tak rádi. Není tomu proto, že by byly hezčí než ty tvrdé, ale otevírají skříňku, ve které je schovaný náš osobní kostlivec. Každý nějakého máme, i když ten děs v očích, při spatření strašidla, není už tak patrný jako poprvé. Potlačený, ale pořád tam je. A proto je máme rádi. Když je slyšíme, vyvolají ty hezké pocity, co jsme tenkrát dávno měli. Na malou chvíli nás oprostí od reality. Jen zlehka otevřou dvířka, vzápětí je přibouchnou, ale ten pocit s koncem songu nezmizí, musíme zase nějakou chvíli čekat, a pak procitat zase znovu, byť s menším úsilím než prve... Možná je lepší vypnout zvuk a přepnout písničku.  Nechat to všechno tak nějak plynout.

Na naší třídě bylo vtipné, že jsme o těch svých kostlivcích navzájem povětšinou věděli. Byli i tací, kterým se v pokoji rozkládali pečlivě schovaní právě někteří z nás. A všichni jsme věřili, že se to jednou vyřeší. Že to maturita vyřeší.

Měla bych se pochlubit, jak nás později okolnosti poučily o chabosti sítěk tkaných z pavučinek naděje, na kterých se občas houpe celý náš svět. Ale není tomu tak. Ani život nám ji nesebere, bude tady i dlouho po nás. Aby měli i ti po nás z čeho brát sílu tady být.

Někdy mám pocit, že jsem už napsala úplně všechno, co jsem chtěla říct. Jenže stejně s tím neumím přestat. Tohle je zase jeden z mých důvodů, proč se těším na každý nový východ slunce. Věřím, že se stane něco, o čem budu moct napsat. Každou minutu si tvořím v hlavě příběhy či pouhé věty, které jednou chci naťukat do počítače. Ne vždy se umím vyjádřit, Často jsou mé myšlenky zmatené, ale ten pocit v momenty, kdy píšu, se vyrovná málokterému.
 


Komentáře

1 ethnea ethnea | Web | 19. listopadu 2010 v 2:05 | Reagovat

Jenom pis, protoze to umis opravdu dobre. Rada si chodim pocist. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.