V životě neexistují konečné konce.

14. října 2010 v 0:03 | miriabel |  názory
Celý život pořád něco končím, začínám. Jsem šíleně šťastná, za dalších pět minut sedím v koutě a divím se světu, co se stihl roztříštit na částečky o milimetrech čtverečních, které se propadávají nepatrnýma mezírkama mezi pevně stisknutými dlaněmi.
miriabel


Jen nevím, jestli mi někdy dojde, že jsou situace milé a taky ty opačné. Něco se povede, jiná věc zase úplně pokazí. Ale nikdy nic nekončí, jen přechází, mění se. City, situace, okamžiky, příležitosti. Nemůžeme nikdy říct, že něco skončilo, nejsme schopni se podívat na časovou osu našeho života a nevidět na ni v budoucnu stejné jméno, prostředí... Až pak by to totiž bylo opravdu definitivní.

Chtěla bych si říct, že život je jenom hra a rozebírání každého kroku kupředu nás akorát brzdí a krátí čas, ve kterém bychom mohli postupovat dál směrem k cíli. Protože doba, kdy se můžeme hry účastnit, je časově omezená.


Je zvláštní, jak se všechno kolem nás neustále mění. Podstata je ale pořád stejná. Může za to atmosféra, kterou kolem sebe tvoříme, lidé, jež nás přitahují, vyhledáváné prostředí a taky problémy, co jsou s tím vším spojené.
miriabel

Taťka je hrozně sentimentální a minulost vidí vždycky hezčí než doopravdy byla. Přítomnost ve svých představách obere o všechny pěkné barvy. Miluje, co bylo před dvěma lety, co na tom, že tenkrát opěvoval ještě starší zážitky. Mamka zase neustále nestíhá, pořád žije ve stresu, je vynervovaná, ať už jde o situaci důležitou či pomíjivou. Na druhou stranu - měla jsem spolužáka, který byl za každé situace šťastný a v pohodě. Nešla mu písmeka z matiky? Usmál se, pohodil tužku, odevzdal prázdný papír, dal si nohy na stůl a vytáhl svačinu. Byl free. Ani výhružky učitelů, že je přece na elitním gymnáziu a takhle to dál nejde, ho nikdy nerozhodily. A nakonec to zvládl i tak, bez zbytečného strachu.

Podle mě neexistují dobré a špatné osudy, sami si tvoříme vlastní příběh. Záleží na tom, jak se snažíme, jak vnímáme a připouštíme si realitu. nakolik se stresujeme a nakládáme s příležitostmi, co nám pravidelně kříží cestu.

Je to v nás.
 


Komentáře

1 ethnea ethnea | Web | 14. října 2010 v 1:11 | Reagovat

Krasne napsano. =)
Jen me k tomu jeste napada... Mnoho lidi se snazi hledat smysl zivota. Ja nehledam, nasla jsem smysl zivota. Smyslem zivota totiz neni nic jineho nez "zit"! Takze ani laska, ani dobro, ani stesti nebo snad pratele, penize. Ziti je jedinym smyslem. Je uz jen na nas, JAK.

2 miriabel miriabel | 14. října 2010 v 3:09 | Reagovat

Dekuju:) a naprosto souhlasim:)

3 Dreamy Dreamy | Web | 16. října 2010 v 17:53 | Reagovat

Zřejmě patřím k těm zbytečně vynervovaným, i když by kolikrát stačilo zvolnit tempo a být nad věcí. O to více ale zase oproti tomu kladu důraz na vnímání, prožívání a vlastní duševní svět, ve kterém nalézám obrovský klid do doby, než se opět pustím do životního maratonu :) Hlavně jakožto vysokoškolský student musím uznat, že život se mi opravdu zrychlil. Proto se ráda o víkendu vracím do rodného města, k přátelům, do přírody.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.