Pár řádků je někdy zatraceně málo, ale stejně...

17. října 2010 v 0:29 | miriabel |  miriabel
Říkal mi Kopretino nebo tou nejmilejší zdrobnělinou mého jména, nabídl mi první cigaretu a divil se, že ve dvanácti ještě nepiju. Jeho hlas byl nakřápnutý, intonace klesavá. Vystupoval s noblesou.
Byl šťastný, když se díval  na nejvyšší panelák u nás v parku, kde strávil nemalou část života. Myslím, že nikdy úplně nepřestal milovat moji babičku, stejně jako určitá místa našeho města. Evokovala v něm zážitky s minulostí spojené.
Bydlel docela daleko, nevídali jsme se často, ale jeho příběhy jsem vždy hltala a přístup k životu obdivovala. Atmosféru dotvářela i jeho manželka, která je daleko babičkovitější než všechny moje babičky dohromady.
miriabel

Nikdy se nelitoval a nevyžadoval to ani od ostatních. Přišli jsme za ním do nemocnice po operaci a on byl stejně suverénní a povznesený. Ani tohle setkání s ním nebylo smutné či rozpačité, nepřipadala jsem si jako v nemocnici s někým, kdo má vážné zdravotní problémy. Nikdy jsem se s ním takhle necítila. I tenkrát nás rozveselil.
Přestože byl nemocný, nikdy nepřestal kouřit. Vždycky jenom říkal: "Každý ráno se probuzení podívám z okna a děkuju tomu nahoře, že mi dal ještě šanci." Neznělo to smutně, právě naopak. Bylo to ten jeho typický tón mám to na háku, jsem nad věcí. A on byl z těch lidí, kterým jste to prostě věřili.

Myslím, že mě měl rád. Stejně jako já jeho. Byl to můj druhý nejoblíbenější nevlastní děda. Budu ho ale napořád brát jako vlastního. I když jsem mu svého času musela říkat strejdo. On už prostě takový byl. Šéf, frajírek, zároveň sentimentální snílek.
miriabel

Když jsem ho poprvé viděla, ohromil mě. A ten pocit ve mně navždy zůstane.
 


Komentáře

1 Judith Aesthetic♥ Judith Aesthetic♥ | Web | 17. října 2010 v 0:40 | Reagovat

:-)

2 Sue Sue | Web | 17. října 2010 v 9:13 | Reagovat

pené :) nemám čo dodať

3 Dreamy Dreamy | Web | 17. října 2010 v 10:52 | Reagovat

Plné hlubokého citu. Nemám dalších zbytečných slov, který by nepředčila Tvůj článek. :)

4 Any Any | Web | 17. října 2010 v 18:11 | Reagovat

A já bych nejradši po přečtení Tvého článku navštívila jediného dědu, jakého mám... a kterého jsem neviděla asi 4 měsíce..
Já vážně nevím... Mám strach, že tam někde nenajdu tak úžasného člověka. Nikdy už nebudu moct nikomu říct co cítím (a blog mi v tom pomáhá opravdu minimálně).. nemám strach, že bych zůstala sama. Spíše se bojím, že bych pravou lásku nikdy nepotkala. Ne takovou, jaká by přečkala překážky... Snad kvůli mé povaze... A nechat si ujít šanci? Jako malá jsem o tom snila. Rodiče mě k tomu vedli a já jsem vždycky byla kariérový typ... Bylo by úžasné dělat něco jiného.. Změnit život... Úplně. Ani bych se toho nebála, kdybych neztratila jediného člověka, kterého miluju...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.