Nejen minulost může mít pastelový nádech. Do nadpisu 'Budoucnost' nanáším kapátkem křiklavě růžovou.

20. září 2010 v 19:20 | miriabel |  deníček
Za hodinu jsem měla být v Brně, jenže vlak jsem si nechala ujet. V pokoji je překvapivě prázdno a uklizeno... Vyvařila jsem příbor, hrníček. V řadě čeká už jen poslední talíř. Takový ten, co jde dát do mikrovlnky, kterou mi málem rodiče koupili i na pokoj. Něco je špatně.
Nakonec jsem je přemluvila, ať to nedělají. Podle mě stačí jedna, co je v kuchyni (stejně ji používat nebudu, to by se mi celoživotně vštěpované zásady bortily až moc) a navíc, ale to už jsem si nechala jen pro sebe, měla bych pak pocit, že se tam začínám pomalu stěhovat, že už je to vážnější, než si pořád namlouvám.
miriabel
Nechci tam mít vůbec nic, vždycky jen přijet s přeplněnou krosnou a pak zase věci nabalit, je mi úplně jedno, že ji musím tahat na nádraží a zpátky dvakrát týdně. Za to jediné doma mi to stojí. A vůbec. Naposledy jsem na vlak utíkala a stejně jsem si připadala neskutečně lehce, volně. Nejen myšlenka na ubíhající čas mě nutila neustále zrychlovat, byl to taky ten nespecifikovatelný pocit, který vám dodává jistotu, že zvládnete cokoli, co - byť jen na malou chvíli - prolétne vaší myslí, že cíl není jen konec lesa, ale něco velkolepějšího. Místo, které vám bylo 19 let úplně vším. Miluju tady každé sídliště, osamělé stromy v parku, rozbitá dětská hřiště i sentimentální a neměnnou vůni Duhy. Všechna ta místa jsou spjata se vzpomínkami. Právě ty těm na první pohled obyčejným částem města vdechly duši.

Pomalu mi dochází, že mnoho z těch, co byli nenahraditelnou součástí všedních dní, začalo už jinde a jinak...Jsou pryč, ať už fyzicky či jen myšlenkama. Jen já jsem se vymanit nedokázala. Pomalu zjišťuji, že jsem zůstala sama. Sama s hromadou vzpomínek. Ty mi ale minulost nevrátí. Ani těm nejsilnějším z nich se to nepovede.

A tak se pokusím zvednout koutky rtů nahoru. Na chvilku si zahraju na šťastného, tak trochu plytkého a flegmatického člověka. A pak se ta radost dostaví sama od sebe. Oni jsou ti noví lidi fajn, jen si musím zvyknout, že život plyne dál, nejde se zaseknout ve starých příbězích, a každou další stanicí, kterou vlak mine, se nevzdaluju víc a více starým kamarádům. Jen jedu vstříc novým zážitkům a příležitostem.  S těmi, se kterými se budeme chtít vídat, se střetneme tak jako tak, ať už povinnosti naše cesty rozdělí a nechají je vést úplně opačným směrem nebo je jen lehce zaklikatí. A s jinými to naopak nepůjde nikdy. Je zbytečné se kvůli nim zastavit na místě a nekonečně dlouho s bezednou trpělivostí otálet na místě. Čas nečeká, než si vyřešíme problémy, utíká co nejrychleji. A pak už je jen na nás, jak využijeme danou vteřinu.

A navíc - ten, co se mi po tanečních smál, že vzduch obklopující Duhu nemá pastelově hebké aroma a obloha se v podvečer nezakrývá purpurovou clonou šrafovanou agresivně žlutými paprsky dohasínajícího slunce, už v našem městě stejně nebydlí. Jen si namlouvám, že střípky rozbité mozaiky by šly znovu poskládat dohromady. Stejně už některé dávno změnily tvar.
 


Komentáře

1 karaipuku karaipuku | E-mail | Web | 20. září 2010 v 19:37 | Reagovat

Tak,tak vždy něco končí a to nové začíná,vždy s nadějí na lepší a šťastnější a to minulé si uchováváme ve svých vzpomínkách.

2 Dreamy Dreamy | Web | 21. září 2010 v 7:18 | Reagovat

Prvotní pocit, když jsem se ocitla v cizím městě, byl podobný - v mysli jsem jej okomentovala se slovy "co já tady sama budu dělat?" Dokonce jsem měla celý víkend nejen kolejní pokoj, dokonce byt sama pro sebe, nikde nikdo. Tak jsem se alespoň stihla v poklidu smířit s novým začátkem. I když hlavou proletovalo milion vzpomínek. Ale člověk jsem nemůže zastavovat, na to jde život až příliš rychle.

Zřejmě narozdíl ode mě pociťuješ silnější pocit domova, kam se můžeš vrátit, kde Tě podpoří. Bohužel, nemohu o sobě sdělit totéž. Nyní mám naopak pocit, jako bych domů už ani nikdy přijet nemusela. Snad jen občas kvůli pár rodinným příslušníkům, ale rozhodně ne kvůli všem. A hlavně ne kvůli lidem, kteří mě zbytečně přiváděli ke zbytečným depresím. Tady, v pro mě novém městě, jsem usměvavá, šťastná a spokojená. Nemám důvod se vracet do naší zaneřáděné domácnosti. Už jen dzejší klid a pořádek je rozhodujícím kritériem.

Tímto se omlouvám za dlouhý komentář, ale chtěla jsem se vyjádřit - ve zkrácené verzi to nešlo :) Přeji Ti dobudoucna, ať se Ti daří, ať obnovíš své štěstí, ale zároveň, ať máš také kam se ráda vrátit.

3 ethnea ethnea | Web | 21. září 2010 v 14:04 | Reagovat

Pamatuju si na svuj prvni den (a prvni noc) v cizim meste, s cizimi lidmi. Prisla jsem nekam, kde to uz zabehnute fungovalo a ja tam byla vetrelec. Citila jsem se osamele, smutne a styskalo se mi po starem zabehnutem poradku. Prvni noc to na me padlo, spocitala jsem si, kolik let tam budu muset stravit, co vsechno me ceka. A plakala jsem. Ale casem se vsechno srovnalo a skutecne jsem na tom krasnem miste mela druhy domov. O zadnem jinem miste bych to nemohla rict, tezko si nekde zvykam. Tam ale skutecne byl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.