Věříš?

7. srpna 2010 v 23:21 | miriabel |  názory
Znáte ty chvíle, kdy sedíte v tramvaji, koukáte z okna a přemýšlíte nad smyslem života, osudem a podstatou každodenních rituálů? Určitě ano. Každý tohle někdy zažil.
Občas zabloudíme také k tématu, zda existuje Bůh.
miriabel
Každý si Boha představuje jinak. Někteří lidé mají problém s abstraktním pojmenováním, s představením si něčeho, co není hmotné, nemůžou si to osahat, ba ani vidět, cítit, slyšet. A tak si řeknou, že je přece hloupost chodit do kostela a modlit se k týpkovi, který sedí na zlatém křesle a rozesílá povely bleděmodrým a fialkovým baculatým andílkům okolo.
Víra jim připadá jako nástroj církve k získávání lidí a Bůh ztělesněním celé téhle frašky.
Říct, že k inteligenci patří také abstraktní myšlení, neomezenost a touha objevovat, by možná znělo příliš namyšleně a odsuzovačně.
A taky - argument - že věří ti chytřejší, je příliš omezený a zpochybnitelný. Proto dodám lepší. "Neexistuje důkaz pro to, že Bůh je, ale stejně tak nás nic nepřesvědčilo o tom, že není."
Tohle řekla jednou moje kámoška, která vyrostla v prostředí mezi nevěřícími lidmi a sama, bych řekla, se ocitla na rozcestí těchto dvou v jádru zcela odlišných světů. Ta věta je dokonalá. Tvrzení proti tvrzení, ale kdo zná řešení? Milióny argumentů pro, další obrovské číslo důkazů proti. Každý má svou pravdu a má na ni právo, tak mu ji nechme, uvidíme časem. Možná až tam, kde čas neexistuje, kdo ví?

Podle mě je základní chyba připodobňovat si slovo Bůh k našemu pozemskému obrazu, snažit se jej nacpat do trojrozměrného prostoru, zlidštit pro lepší vnímání.
Pak slyšíme typické věty: "Nevěřím v Boha, výmysl těch hloupých křesťanů, ale něco na počátku tu muselo být to jo." Universum, láska, štěstí, síla, hybatel, vůbec nezáleží na pojmenování. To je jen pro nás, protože lidé potřebují dát názvy i letmým myšlenkám, podnětům, kterým slova kradou volnost.
miriabel
Bylo mi asi deset a pochopila jsem, že dárky pod stromeček dávají rodiče. Připadala jsem si hrozně chytrá, v mé mysli jsem pro danou chvíli prozřela. Dala jsem si ruce v bok a řekla taťkovi komisním hlasem: "Už vím, že žádný Ježíšek není. Všechny věci kupujete vy. A pak jen hrajete divadlo." Jeho odpověď jsem si zapamatovala doposud: "Kdyby nebyl Bůh, není láska. Pak bych ty peníze utratil za něco úplně jiného a ty měla Vánoce bez dárků. Vůbec bys nás nezajímala. Bez lásky není ani rodina a štěstí."
Když jsem byla malá, dárky byly to hlavní, co mi lásku rodičů dokazovalo. Dneska jsem o téměř deset let starší a všude kolem sebe vidím rozpadající rodiny, nevlastní sourozence, plané sliby a slzy zoufalství. Děti, které se narodily nechtěně, ty, co ani nedostaly příležitost, lásku, která vyvrcholila dřív, než bylo nutné a stejně rychle pohasla.
Smála jsem se, když se mí rodiče brali znovu po téměř třiceti letech, protože první svatba nebyla v kostele, když šli na biřmování, tloukla jsem si na čelo. Najednou mi arogantní úsměv ze rtů zmizel. Oči už neobracím v sloup, když jdou na mši.
Jedna věc mi totiž došla. Podle mnoha lidí je Bible jen stará kniha, kterou už stejně nikdo nemá sílu číst. Nedává jim smysl. Nevěří v lásku, neví, co je to morálka, nemají zásady. Nechtějí být omezování.
Možná jim nedochází, že rady v letité knize nejsou jen bezduché příkazy, mají daleko hlubší smysl. Nepsal je neznalý hlupák, ale někdo, kdo už zklamání zažil, třeba chtěl předejít katastrofám dokolečka se opakujícím. Chcete poznat svou budoucnost? Začněte u minulosti. Uvědomte si, že čas je jenom na Zemi. Velmi zjednodušený Däniken. Třeba přiletěli už tenkrát kosmickou raketou, přirovnání k hořícímu keři ukazuje neznalost lidí naši planety. Myslí si, že jsou jedineční a nejdokonalejší stvoření, a právě tahle zaslepenost mnohým brání poznávat dál.
miriabel
Nejsem Tomáš Akvinský, ani Aurelius Augustinus, nehledám důkazy Boží existence. Nepotřebuji to.
Kromě toho, že už to za mě udělali právě ti zmínění o řádek výš, nepochybuji, já to prostě vím, jsou to jen letmé chvilky, když běžím lesem a vidím vyčnívající hory v pozadí, plující mraky po obloze s fialově - duhovými odlesky slunečních paprsků, co pálí, ale zároveň hřejí, zajíce hopkajícího vstříc temným místům, schovávajícího se lidským pohledům, rodiče, co pohladí po vlasech malé dítě, manžele, co se po třiceti letech manželství drží za ruce.
Psala jsem test na přijímačkách, dělala maturitu, utíkala z plesu, objímala kamaráda, šla vstříc novým životním krokům, byla jsem šťastná či nejvíc zklamaná, chybovala nebo jednala správně. Byly to jen letmé chvilky, ale věděla jsem, že Bůh je se mnou.
Bůh je láska. A ta nikdy nezanikne. Vždycky tady pro nás bude a už záleží jen na nás, jak moc ji dovolíme vmísit nám do života, inspirovat nás.
I když mi na ni zanevřeme, ona bude čekat a dávat nám nekonečný počet nových šancí.
Nehledá chyby, vyzdvihuje kvality. Miluje tak, jako my sami neumíme, a proto je nám za těžko uvěřit, že prostě je.
Mnohým tohle nikdy nedojde, a pak žijí ve věčném zklamání a neštěstí. Něco jim chybí. Neumí milovat -
Boha, sami sebe, tím pádem ani své blízké. Neumí lásku dávat, nemohou ji ani prožít.
Co je nejsmutnější? Takoví lidé si myslí, že jsou volní, nesvazují je povinnosti k Bohu, církvi. Ale přitom je omezují
vlastní obavy a neplnohodnotné prožívání. Kněz vás nepožene do kostela každou neděli bičíkem, nic se nestane, když se jednou zapomenete pomodlit před spaním, i kdybyste toho nechali nadobro, bude to všem okolo jedno. Záleží jen na nás, jak moc otevřeme dveře a necháme Boha vstoupit do našeho života. Nevnucuje se, nesoudí, ale umí pomoci, jeho síla vyprostí z problémů.
Není to složité. Daleko těžší je naučit se žít ve věčné nejistotě, obavách a zklamáních. Ve světě bez citů, bez lásky. Tam s námi nikdo nejedná v rukavičkách, nedává druhé šance, neohlíží se na náš ustrašený výraz a klepoucí se kolena.
Snažím se jen říct, že tam, kde není Bůh, není ani opravdová a čistá láska. Ta, co nám dává jistotu a naději, zároveň nekonečnou vůli žít.
Bůh není církev, farář, kostel, stejně jako není snůška starobylých příkazů. Je něco, co přesahuje naše rozměry, proto se nesnažme odsuzovat, hodnotit, posuzovat, škatulkovat. Jednoduše na to nemáme.
 


Komentáře

1 Elizabethka Elizabethka | Web | 8. srpna 2010 v 0:41 | Reagovat

Dokonalosť. Úplne súhlasim. O tej slobode máš svätú pravdu. ľudia si myslia, že sú slobodní, nezviazaní príkazmi a pritom sú častokrát zviazaní egoizmom a rôznymi závislosťami a nemôžu sa pohnúť z miesta.
Tvoj článok je veľmi autentitický vďaka tvojej vlastnej skúsenosti a úžasným postrehom:)

2 Casualness Casualness | Web | 8. srpna 2010 v 1:12 | Reagovat

Velmi vášnivě popsané... ;) Osobně věřím v Boha - je to jediná jistota, kterou opravdu mám a já jsem jenom ráda. Bez něj je to jako dýchat a přitom se dusit. Někdy je mi líto osob, co jeho lásku nikdy nepoznají. A jsem vděčná za veškerou pozornost, kterou v tu chvíli dokáže ocenit jenom a jenom moje duše. :) S Biblí máš naprostou pravdu a ten, kdo o ni opravdu stojí si nikdy nebude stěžovat na to, že je zastaralá.

3 Mya Mya | 8. srpna 2010 v 1:55 | Reagovat

Wow, krásně řečeno (napsáno :-) a z velké části i souhlasím. Dlouho se mi nestalo že bych dočetla článek na toto téma celý, natož v takovémto rozměru. Ač do kostela moc pravidelně nechodím, tak v boha věřím. Nějak mě ta představa, že je někdo kdo nad námi bdí, uklidňuje.

4 leni leni | Web | 8. srpna 2010 v 10:44 | Reagovat

Wow, souhlasím asi se vším, cos napsala. I pro mě je Bůh láska, taková, která se dotkne tvýho srdce a všechno změní. A připadá mi legrační, když ateisti říkají, že jsem dement, protože věřím, že dárky nosí Ježíšek a nad námi na obláčku sedí šedivý pán...

5 ethnea ethnea | Web | 9. srpna 2010 v 1:15 | Reagovat

Nadherne napsane. =)
A plne souhlasim.
Ja sama nechodim do kostela, ale verim. Verim, ze nad nami je Buh.
Lide se boji toho, co nedokazi pochopit, proto Boha pripodobnuji k moudremu staremu panovi.
A zcela uprimne, mnoho lidi veri jen ze strachu. Veri proto, ze maji strach, aby je Buh nerozmackl jako brouka. Je to spravne?

6 Dreamy Dreamy | Web | 9. srpna 2010 v 10:12 | Reagovat

Úžasný článek, kéž by mnoho čtenářů opravdu oslovil a promluvil jim do duše, nebo by je alespoň přiměl k hlubšímu zamyšlení.

7 Tulip Tulip | Web | 9. srpna 2010 v 22:34 | Reagovat

Souhlasím s Dreamy, je to nádherný článek. Měla jsem to štěstí, že mě rodiče vychovávali ve zlaté střední cestě, nechodila jsem do kostela, ale vyprávěli mi příběhy z bible. Tam je totiž skrytá podstata veškerého našeho chybování. A právě z nich se člověk může dobře poučit. Já sama často přemýšlím, zda vůbec v něco věřím. A ano věřím, věřím, že mě jedna osoba (třeba na nebi) pozoruje a v nejhorším by mi i poradila. Bůh to ale není. Ale na tom až tak nesejde. Možná je důležitější vůbec v něco věřit, ať už je to nějaká skrytá síla v nás nebo třeba zelený mužíček. Protože to nám dává tu nesmírnou sílu. To mám taky na křesťanství tak ráda...dává miliardám lidem naději a možnost v něco věřit. A to není málo, zvláště v dnešní době.

8 e-fis e-fis | Web | 19. srpna 2010 v 10:09 | Reagovat

Ahoj, přečetla jsem to jedním dechem. Nádherné myšlenky, dokonale formulované názory. .

9 radka radka | 24. srpna 2010 v 22:06 | Reagovat

verim :)

10 Krejdom Krejdom | Web | 1. září 2010 v 10:28 | Reagovat

Chytlavý článek, poslední dobou o tomto tématu přemýšlím čím dál víc. Třeba jednou... ale zatím ne.

11 Myšák Myšák | Web | 17. září 2010 v 20:19 | Reagovat

Kdybych se bavila o víře s knězem, řekla bych, že věřím v boha. Kdybych se o tom samém bavila s realistickým člověkem, řekla bych, že věřím v život.

Podle mě je bůh láska či dobrá myšlenka nebo energie, která sídlí kolem nás. Nikdy mi, ale nešlo představit si boha tak, jak jej vidí křesťané. Proti křesťanství nic nemám. Ale na druhou stranu mi hodně vadí jejich "omezenost v myšlení" Věří v křesťanské nebe a peklo a ty pravé křesťany jen těžko přesvědčíš o něčem jiném.

Všechno je jen o víře, o tom čemu lidé věří. To je pro ně pravda. Bůh nebo všemohoucí vesmír - tohle vyjde nastejno. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.