Konec zeleného míče.

22. července 2010 v 10:44 | miriabel |  koš
Chtěla jsem cvičit šikmé břišní svaly a hledala ten zelený balón na cvičení, na něm mě to vždycky bavilo víc. Ale pak mi došlo, že jsem jej vyhodila. ten den letěly z mého pokoje všechny věci připomínající dětsví a dospívání. Možná ještě nejsem dospělá, ale měla bych být, už se to ode mě očekává. Myslela jsem, že tím pomůžu všem těm vzpomínkám a představám rychleji ven z mého vědomí. Myslela jsem, že když uklidím svět koloem sebe, projasní se i můj vnitřní nepořádek.
miriabel
Nějak se to nepovedlo, ať jsem pro to dělala cokoli.

Mám pocit, že všechno, co jsem v životě dělala, bylo za účelem splnění obrovského snu, nekonečného štěstí, světla, co září na konci celé té tmy, která si říká život. Tou září pro mne byla láska.  Doufala jsem, že když budu alespoň částečně vyčnívat z řady, jednou se sen, pro který všechny dělám, splní. Nestalo se tomu tak. A možná právě proto, že jsem tak moc chtěla, bála se udělat chybu, ale možná je tomu tak proto, abych nepřestala nikdy snít.

V mém životě pro mě hodně znamenali tři kluci.

První velká láska, která byla vším. Dala jsem do ní, co jsem mohla, a pak si v pokoji utírala slzy. Skončilo to moc rychle, zamilovanost vypršela a vysněný ideál se proměnil v noční můru.
Po třech letech spolu konečně dovedeme normálně mluvit, není v tom zahořklost ani naděje. Jen přátelství a taky touha po konečné harmonii. Po těch letech už jsme z těch všech vzletů a pádů oba příliš vyčerpání. Můžeme se na sebe spolehnout a to je snad nejkrásnější konec, jaký si jen můžu přát.
miriabel
O prostředním poblouznění jsem zpočátku psát nechtěla, ale navzdory všemu ve mně zanechalo nejhezčí vzpomínku. Nebyla to láska, ale zaslapená zamilovanost, která mi bránila přemýšlet rozumem. Nemilovali jsme se, a právě proto jsem se nebála náš vztah, dá li se tomu tak říct, prožívat. Postrádali jsme strach, že se něco může pokazit. Chtěli jsme být šťastní, alespoň pro ony chvíle. Nebyl v tom žádný velkolepý cit, paradoxně na těch pár chvil zůstaly ty nejkrásnější vzpomínky. Nebolí, nedřou, ale jsou. Nevzpomínám na potlačené emoce, ale reálné zážitky. Nebrečím po tom, co se nestalo, raduji se z toho, co doopravdy bylo.

A pak přišel ten poslední... Z nejlepšího kamarádství se vyklubala ta největší láska. Oba jsme to hráli do outu a asi se báli prožít něco víc. Mohla bych vám říct, že se na to dívám s odstupem, mám v hlavě jasno a odprostím vás od všech přebytečných pocitů, ale lhala. Klamala bych vás tak stejně jako mlžím každý den sama sobě. Nemusím o něm napsat ani řádek navíc, stačí si rozklinkout libovlný článek na tomhle blogu a máte 99 procentní jistotu, že bude o něm. Možná ne přímo, bála jsem se, že by to tady našel a taky je nuda podávat skutečnost v jasných barvách oproštěnou od všech pocitů a zdání. Možná vás naučím číst mezi řádky, a pak budete lepší než já. Naše přátelství, to kamarádství, které čekalo na další stupeň sblížení, skončilo dva měsíce po té, co jsem založila tenhle blog. Hranici neurčím přesně, odcházelo na smetiště pomalým a táhlým krokem, občas se dokonce otočilo a ohlédlo zpět. A mně pak zbyly jen ztracené sny a uchované city, co proudí na povrch a rozum jim vytvrvale brání. Prý jsem se pořád smutně koukala, když jsem myslela, že si toho nikdo nevšímá. Ale myslím, že si toho mohli všimnout jen ti, co jim na mne záleželo a mně najednou nepřpadali dost dobří. Každý byl ve srovnání s ním úplná nula. Protože on dával obyčejnému životu jiskru, kterou ostatní rozzžát neuměli. Ne v mém světě, ani bych jim to nedovolila. Chtěla jsem, ačkoli jsem si to nikdy nepřiznala, aby zůstal jediným, kdo tohle svede.
A pak přišel den, jak už tomuhle většinou bývá, který udělal čáru přes všechny mé plány.
miriabel
Upřímně? Čekala jsem dva roky, abych mu řekla, že mi na něm stále záleží a mám ho ráda. Jednou jsem nebyla dost šíhlá, jindy jsem den před tím nebyla běhat a měla jsem strach, že to na mě pozná, další den jsem měla pupínek na obličej, zplihlé vlasy. A hlavně jsem nechtěla být jen obyčejná holka z gymplu, jeho spolužačka. Bála jsem se, že mu to řeknu, a pak neodmaturuji nebo se nedostanu na výšku. I tyhle podmínky jsem si mohla odškrnout. Byla jsem neskutečně šťastná, konečně jsem měla pocit, že mám jako člověk nějakou hodnotu, že se před něj nemusím bát postavit a říct mu to, že mě neodstrčí pryč jako úplnou nulu, která si jen přišla pro ztrapnění. Je to vtipné, ale opravdu jsem se bála lásky, myslela jsem si, že kdybych měla o kilo víc, trojku na maturitním vysvědčení či v obálce s hlavičkou vysoké školy nepřijata, byla bych něco míň, že by mě nikdo nemohl mít rád.

Ten den se vymykal všem mým představám a zničil i ty nejchabější představy, utvořené o něm za bezesných nocí. Nemohla jsem mu říct vůbec nic. Nebylo to možné, ne ve stavu v jakým byl on, ne ve chvílích, které nastaly.
Na maturitním plese se téměř všichni dozvěděli, co se odehrává uvnitř mé hlavy. Nemusela jsem ani nic pít a stejně se mi nepovedlo uhlídat emoce. Po dvou letech poslední den snahy, a pak navěky volno, ale mně se to nepovedlo.
Se slzami v očích, která na sobě tolik nenávidím, dávají najevo mou slabost a naivitu, jsem utekla pryč. I ti, co nevěděli, pochopili. Jen jemu to nikdy nedošlo...

Pak jsme se viděli ještě jednou, byli spolu sami a... však už víte. Bylo to až o čyři týdny později a mně najednou došlo, že se nedá vrátit zpět ani o měsíc, natož dva roky.
Mám li být konečně upřímná od počátku do konce... sice vím, že naděje na náš vztah si ustlala na místím hřbitově, pořád zůstal v mé mysli. Vzpomínám na jeho úsměv, když zavírám oči, když někdo mluví o hezkých věcech, lásce a pravém přátelství, i když se s někým hádám, jdu po ulici, čtu knihu, píšu, běžím, cvičím jógu, jedu na kole, plavu, opaluju se, sedím s kamarády v čajce, myju si vlasy. Ne není to pořád, jsou to jen poslední záblesky, střípky, které občas píchnout, aby se naposled připomněly.
Už nedoprovází můj život na každém kroku, čas umí opravdu pofoukat rány. A obrazy, co nejsou na očích, sunou se do pozadí našeho mozku. Nezmízí však, spíše se ustálí. Přestanou provokovat, jen se občas připomenout, že tady jsou a budou. Chceme protestovat, ale jen odvětí: "Můžeš si za to sama, každý znás žije s rizikem, že se ty krásné zážitky obrátí proti němu samotnému."

Chtěla jsem jen říct, že ať už k němu cítím cokoli, a co to je vám nepovím, v tom sama jasno nemám, zůstane navždycky se mnou, i když bude na míle daleko, ucítím ve vzduchu jeho přítomnost a ta mě bude hnát dál, k lepším výkonům, ke snaze být lepší.
miriabel
Nikdy si už nekoupím nový míč na cvičení, nechci pokoušet osud, nechci, aby na něm v budoucnu seděl někdo jiný a já si v  hrůze uvědomila, že tvé oči s ním ladily daleko líp.
 


Komentáře

1 pasiondegavilanes03 pasiondegavilanes03 | E-mail | Web | 22. července 2010 v 11:45 | Reagovat

Čawééc mooc pěkný dess. Celej blog je moc zajímavej.Právě jsem ti zvýšil návštěvnost o jednoho člověka. Budeš tak hodný/á a uděláš pro mě totéž?? Budu moc rád, když navštívíš ten můj. Najdeše tam ankety, obrázky, informace... Jsou tam soutěže a teď nově také hra : Adoptuj si postavu - Více na mém blogu. Joo a ber to prosím spíš, jako pochavlu tvého blogu a ne, jako reklamku  :*

2 ethnea ethnea | Web | 22. července 2010 v 23:38 | Reagovat

Vidim, ze je to porad to same. Je moc tezke "zapomenout", je moc tezke prestat to tak citit, je moc tezke nepremyslet. Ale existuje lek. Jmenuje se cas a jako jediny opravdu pomaha. Nikdy tvoje vzpominky nezmizi, ale vyblednou, hrany se otupi a na vsem ulpi zrnka pisku. Jednou... Ted je ale asi jeste brzo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.