Prchlivé momenty...

7. června 2010 v 12:50 | miriabel |  deníček
ok
Cítím jakousi povinnost napsat článek. Otevřu blog.cz a vidím, že za celý květen přibyl jeden jediný článek, který sice předčil duben, kdy jsem nenapsala ani ň, ale pořád pokulhává za březnem. To se mi povedlo stvořit alespoň tři.
Je to katastrofa, mám pocit, že už neumím psát a ani nevím jak. Nedovedu se přespříliš rýpat ve své psychice a zážitcích. Je jich přehršel, ale veselé nejsou ani trochu.
Měla bych být vděčná za to, kolik věcí se povedlo, že v říjnu nastoupím na vysněnou školu, ale já to nedovedu. Chtěla bych vše, i když chápu, že tohle přání je nemožné.
Víte, pořád jsem psala, jak už jsem nad věcí a minulost je vyřešená, ale ona stejně nebyla. Pořád jsem vkládala naděje do následujících dnů. Proto mě vyděsilo, když jsem vlastníma očima spatřila, že všechno krásné proměnilo se v kouř a letí přímo přede mnou vstříc k oblakům.

Byl to nejhorší den mého života, zatím asi ano. A to tyhle fráze nesnáším. Dnes je jejich užití však nevyhnutelné.
Následující týden jsem prožila zastřeně, jako ve snu. Cítila jsem se nekonečně sama, bez jakékoli naděje.

Nakonec se spravila jiná stará přátelství, přišel chvilkový nadhled a chvíle, které mi daly naději a sílu pokračovat v cestě. Stále se v myšlenkách vracím k tomu, co bylo, i když vím, že jsem bláhová. Napsala bych - nedoufám. Ale ta naděje neodplynula. Snad jen na chvíli. Věřte mi však, nedovedu bez ní žít.


p
Tolik moc jsou mé články zamotané a já bych vám situaci přitom moc ráda osvětlila, ale nemohu. Nemohu být přespříliš indiskrétní, nevím, kdo všechno si přečte tyto řádky.
Jen jednou věcí si jistá jsem. Ten, kdo by je jediný mohl pochopit, se o ně zajímat nebude. A možná by ani nepochopil, či chápat nechtěl?

Ani tyhle myšlenky však neusmrtí ty nutkavé, bojácne, nevyrovnané směsky pocitů člověka, který pořád čeká... na zázrak, nebo procitnutí.
 


Komentáře

1 Dreamy Dreamy | Web | 7. června 2010 v 14:14 | Reagovat

Cítím, že musíš žít. Opravdově, s neohlížením se na minulost. Sama vím, jak je těžké opustit naději, když žít bez ní snad ani není možné. Ale je možné soustředit se na své jistoty. Povedlo se Ti, co sis přála. Po momentu, který si nechceš připomínat, se ukázalo, že tu pro Tebe jsou přátelé. Splnil se Ti sen, dostala ses na vysněnou vysokou školu. Je před Tebou nový začátek - a nyní ty nejdelší prázdniny. Tak si je užívej :) a netrap se, ano? :*

2 Dreamy Dreamy | Web | 7. června 2010 v 14:42 | Reagovat

btw: Mohu se zeptat, kde se nachází Tvá vysněná škola, případně i obor, na který Tě přijali?

3 herzig-traum herzig-traum | Web | 7. června 2010 v 16:24 | Reagovat

Gratuluju k tý škole :). A s tím zbytkem - bohužel někdy to co se zdá být vyřešené nemusí vždycky doopravdy vyřešeno být... A pak stačí maličkost a všechno se to vrátí zpátky (pocity, myšlenky a tak...) a nic s tím nenaděláme. Takže někdy je lepší začít žít přítomností a budoucností a do minulosti se moc neotáčet....

4 Bylinka Bylinka | Web | 8. června 2010 v 10:34 | Reagovat

Gratuluju moc moc moc k vysněné škole i k maturitě :-)
A rozhodně bych se nezabývala tím, kolik článků jsi napsala nebo nenapsala - kvantita není důležitá, o dost více si cením, když člověk píše střídměji, než aby psal jenom proto, aby něco napsal:)
Každý máme nějaké to trápení. Naučila jsem se být na věcí a moc mi to pomáhá. Jinak bych se musela z poředchozího víkendu zbláznit:) Držím pěsti, ať je lépe, máš všechno krásné před sebou! :)

5 Dreamy Dreamy | Web | 8. června 2010 v 18:28 | Reagovat

Páni, tak to Ti moc a moc gratuluji, na studium práv se dá jen pár vyvolených a Ty jsi prokázala, že mezi ně patříš! :) Vím, že je velice těžké se na tento obor dostat. A u mě tušíš správně, chystám se na Palackého univerzitu obor česká filologie pro práci ve sdělovacích prostředcích (obor, jehož předměty mě více zaujaly než u samotné žurnalistiky, takže jsem moc ráda, že mě přijali - i když jsem opravdu nedoufala, nával byl obrovský) Nu, měly jsme štěstí. Teď už jen, aby se na nás stejné štěstí usmívalo i při studiu. Věřím, že se svého úkolu obě zhostíme zodpovědně, že jej budeme považovat za výzvu, která nás požene kupředu. :)

6 Any Any | Web | 8. června 2010 v 18:50 | Reagovat

škoda, že vůbec nevím, o čem mluvíš. Nevím, jak dlouho to takhle trvá... Dej tomu čas... On nakonec vyřeší všechno... dá ti další starosti, které ale postupně otupí ty původní... A tomu lidé říkají zapomenout..

7 ethnea ethnea | Web | 8. června 2010 v 19:22 | Reagovat

Pri tomhle cekani si najdi neco, co te bavi, neco, co te bude drzet nad vodou, neco, co te povzbudi. Vsechno potom pujde lip.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.