My, co víme, a přesto bychom nechtěli.

26. června 2010 v 16:46 | miriabel |  koš
Den ode dne, minuta od minuty, všechno je to tak nějak k nerozpoznání. Ať už děláme cokoliv, stejně se pořád opakujeme. Pořád máme ty stejné cíle, jen je lehce obměňujeme, podle situace, ročního období, přátel, školy.
Ve mně vždycky bude zakódováno, že štíhlí lidé jsou krásní. Nebudu pátrat, kdo mi to do hlavy kdy zapsal, a jestli to je pravda. Ten člověk to však zvládl bravurně. Pořád dělám všechno pro to, abych nebyla tlustá. Jen to ne, prosím. Je to můj největší strašák, a přitom mě už hubnutí ani nebaví. Běhat, plavat, jezdit na kole, je to pořád dokola, a když na chvíli přestanu, začne se to vracet do starých kolejí. Stačí týden a léta snahy začnou se rozplývat v nenávratnu. Netrpím tím anorektickým anorektickým strachem, začarovaný kruh diet není smyslem mého života. Nacpala jsem jej do pozadí, ale stejně každou volnou minutu průsvitá. Nejšťastnější jsem v zimě, širokých kalhotech a mikině. Nesnáším pak většinu léta. Jedny prázdniny jsem štíhlá a šťastná, druhé zase hubnu, a tak je to pořád znovu a znovu.
Jednou pro toho, pak kvůli tamtomu, jaký důvod budu mít příští rok? A budou mě lidi příjmat, i když nebudu vysportovaná? A dojdu někdy k vysněnému cíli? Kde je jeho hranice?
miriabel
Nutno podotknout, že se jedná o rozdíl několika ubohých kil, ale když je mám, jsem nesnesitelná, stydím se vyjít mezi lidi, nenávidím všechno oblečení, co obepíná mou postavu a lidi, co mě tahají ven. Mám pocit, že se na mě každý dívá a hodnotí mé přetékající špeky. Ne, rozumem vím, že nejsem tlustá, ale ani taková, jaká být chci a mé pocity si obraz v zrcadle dotvoří podle sebe.

V dobrém období jsem relativně spokojená, ale pořád si říkám: "Kdybych do toho dala víc, bylo by to ještě lepší." A tak sportuju každý den (někdy dvakrát denně), ty utlumené výčitky začnou křičet z úkrytu. Miluju, když se podívám na svou ruku a vidím, že na ni trčí kost. Ten malý důkaz vítězství nad svými pudy prosvětlí můj den. Stejně s kamarády nestíhám být, protože musím neustále cvičit nebo chodit na dlouhé procházky.

A pak to nevydržím a striktní jídelníčky držet přestanu... ženské tvary se začnou vracet a já šílím. Cvičím jako blázen, ale pak zjistím, že to nepomáhá, rezignuju, naberu dech... trvá to několik týdnů... a můžu jet odznova.

Měsíce odříkání... čekání na chvíli, kterou nezvládnu? A odznova?

"Stojí mi to za to?" Ptám se někdy sama sebe. Ale jo, stojí. Ty radostné chvíle, když se kouknu do zrcadla a vím, že nejsem jako všichni ostatní předčí dlouhé měsíced stresu.

Kdo to nezažil, nikdy nepochopí. Kdo jo, ví, že to jde potlačit, na chvilku žít, ale pak se to vrátí a ještě v horší formě.
 


Komentáře

1 onemay onemay | Web | 26. června 2010 v 21:48 | Reagovat

DobrA Uvaha ale nad timhle ja se nemusis zamyslet sem hubena a tak tyto problemy nemam a  vym ze my to zivot dost odlehci :)

2 Any Any | Web | 27. června 2010 v 21:11 | Reagovat

přesně tohle také pociťuji, jen ještě ve větší formě... Najednou mi vjede do hlavy myšlenka- proč si takhle ztěžuji život, začnu zkusit jídlo neřešit.. a po pár dnech.. psychika v háji a já na netu čtu nejrychlejší diety. Ale kdybych si mohla vybrat- vrátím ty 2 roky zpátky, vymažu všechny blogy o hubnutí a jím si jak chci a kdy chci. Škoda, že už to tak být nemůže.

3 Dreamy Dreamy | 1. července 2010 v 22:20 | Reagovat

Myslím, že k tomuto článku bych mohla napsat hodně dlouhý komentář, ale omezím se jen na pár vět. Naprosto Tě chápu, z vlastní zkušenosti vím, jak se cítíš, i když u mě to začalo jinak.

Vždycky jsem si připadala jiná - zpočátku mě to mrzelo, ale postupem času jsem se naučila být ráda za to, jaká jsem. Že nezapadám do davu spoutaného konvencemi, že se odlišuji od většiny. Od té doby jsem kriticky pohlížet na lidi, kteří téměř celý den vysedávají u televize a pojídají brambůrky, slané tyčky a všechny ty nezdravé pokrmy. Věděla jsem však, že já se odlišuji, a tak jsem se začala odlišovat i v jídle - vyhýbat se pokrmům nezdravým, avšak s vědomím jistého minimalismu (aneb aspoň trocha jídla je k životu potřeba) kvůli obavám, abych nebyla tlustá. Ačkoliv rozum mi říká, že k tloušťce mám opravdu daleko, tak už se nedokážu vrátit zpět k té průměrnosti a (z prominutím) celé dny se jen přežírat. To není nic pro mě.

Nevím, kdybych nyní měla možnost vrátit zpátky čas a rozhodnout se znovu, asi bych se rozhodla stejně - cestu průměrnosti bych si nevybrala. Na druhou stranu však jít po této cestě plné odříkání není snadné, protože člověk si nesmí dovolit příliš chybovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.