Proletěly mi hlavou. Říkaly si myšlenky. Ale se slovem myslet se prý nikdy nesetkaly.

26. března 2010 v 17:16 | miriabel |  deníček
Koukám se na fotku bývalého přítele a je mi úzko, vzpomínám na nejlepšího kamaráda, co už dávno není ani příležitostným příletem a cítím se ještě tíživěji. Jako by mi někdo seřvel plíce a v křečovitém mačkání pokračoval. Pak mi uklouzne pohled na nedopsanou esemesku kámošce, se kterou vztah  zavání taky spíše minulostí. Uf, kolik jsem toho pokazila. Kolik pokazil čas. Okolnosti. A kolikrát se to jen zauzlovalo, tak nějak samovolně. Bez cizí pomoci. Už nemám sílu to řešit, nechce se mi. Jenom ležím v posteli a koukám do stropu. Mohlo by se tady znovu vymalovat, napadne mě. Ale za chvilku se stejně odstěhuju. Nemá to smysl. Ale opravdu půjdu do jiného města? Udělám maturitu? Alespoň nějaké příjmačky? Rozhovory mě se mnou jsou vyčerpávající, přesto se jim nedovedu vyhnout, protože... protože neumím utíkat sama před sebou. I když bych nechutně moc chtěla a občas se o to snažím. Ale stejně se vždycky najdeme i s tou půlkou, která je věčně v opozici a vyvrací druhé části i těch pár jistot, na které se upíná.

Jediným lékem je jít se s někým projít, ale to nemůžu. Přenesla bych své pocity na toho druhého. Nechci, aby kdokoli poznal mou xtou, zaručeně nejhorší, tvář. Nechci způsobit nepříjemnosti těm, co se momentálně usmívají.

Dnešek je divný den. Ráno zakřičela (nebo alespoň řekla hlasitěji, než je u ní zvykem/ kámoška na celou třídu, že jsem na horách snědla za celý den jen kousek chleba. Cítila jsem se trapně. Ten den mi bylo špatně a ona to ví. Já zase vím, že se pořád snaží hubnout a podle toho, co říkala, jí daleko méně než já. Ale nemusím to roztrubovat po celé třídě. Nechápu tenhle věčný boj. Nerozumím holkám, proto se raději bavím s klukama.

O přestávce jsem šla s kámošem do bufetu a koupila si na pití čistou vodu, i když jsem hrozně moc chtěla juice. Lidi ve třídě si o mně myslí, že jím zdravě, držím diety a mám věčné deprese z postavy. Nevím, jak jim dokázat, že to tak není. Stydím se ale nesplnit jejich očekávání, čelit jejich narážkám: "TY piješ sladké pití?" nebo "TY tohle jíš? Ty někdy jíš?". A tak dokážu ve škole vypít jen čistou vodu nebo neslazený čaj a jíst jenom v nejnutnějších případech, kdy už mě od hladu děsně bolí břicho. Nevím, jak to mám překonat, dokázat jim, že to tak není. Neumím zpřetrhat jejich hluboko v mysli vyryté obrázky o mém vnímání sebe samy, ačkoliv jsou úplně mylné. A tak se jejich představám raději podřizuju a dělám, co ode mě čekají, ačkoli se mi to příčí.

Těším se, až vyletím. Až je opustím (paradoxně hlavně ty, se kterými se baví docela hodně) a konečně začnu být úplně všude taková, jaká doopravdy jsem.
Už brzo bude konec školy. Pak budu mít šanci popřemýšlet, kde jsem udělala chybu.

Chci být lepší, ale po kolikáté už?
 


Komentáře

1 www.animenana2.blog.cz www.animenana2.blog.cz | Web | 26. března 2010 v 17:19 | Reagovat

pekný blog

2 Pawja aneb AfroGirl Pawja aneb AfroGirl | E-mail | Web | 26. března 2010 v 17:31 | Reagovat

Todle se mi stává taky. Ale já mám pocit, že když odejdu a řeknu si: "Začnu znovu a opravdu tak, jak bych chtěla a ukážu lidem, jaká doopravdy sem"  stejně se mi to nepodaří. Asi mi moc záleží na tom, co si o mě druzí myslí..

3 Vivi Vivi | Web | 26. března 2010 v 18:08 | Reagovat

Na základce si o mě lidi řikali že sem anorektička.
Jak jim to vyvrátit? Přines si hamburgr, gumový medmídky, čokoládu, colu a tak, rozlož si to na lavici a začni se s úsměvem cpát...možná je přivedeš k názoru že si prase, ale tvoje anorektická pověst bude minulostí :D

4 Dreamy Dreamy | Web | 26. března 2010 v 20:35 | Reagovat

Za dva měsíce končí jedna z životních etap a kdo ví, jak bude vypadat ta další. Na jednu stranu se také jako Ty těším, že bych mohla mít možnost začít znovu a tentokrát opravdu tak, jaké je mé pravé já. Jenže zároveň se obávám, zda to nebude krok do ještě většího neznáma, zda náhodou nepoznám, že jsem zcela někým jiným..

Co se týká jídla, mám to podobné. Spolusousedící mě oslovila dotazem, jestli vůbec někdy jím. Asi si dokážeš představit, jak mi bylo trapně, ačkoliv moje odpověď byla "ano, samozřejmě". Jenže takovou otázkou je člověk většinou zaskočen a během krátké chvíle ze sebe nevykoktá srozumitelnou odpověď, takže si druzí stejně myslí své (i když to tak třeba není (i když bych si třeba přála, aby tomu tak bylo))...

Ale víš, že pochybování o sobě možná znamená jistotu vědomí sebe samy? Rozhodně není nic ztraceno. Řekla bych (ač Tě znám pouze z řádků virtuálních), že jsi velice rozumná. A já Ti proto věřím - že dosáhneš svých cílů.

Mám Tě ráda. Víc slov netřeba. :*

5 Dreamy Dreamy | Web | 26. března 2010 v 20:37 | Reagovat

btw: možná sis povšimla, že poslední dobou již tolik nebloguji, což však má jediný důvod - nestíhám se učit k té zkoušce dospělosti, která se neúprosně blíží a s jejíž přípravou jsem zřejmě měla začít dříve. dávala jsem si spoustu mezníků, avšak ty už jsou dávno za mnou. proto se teď musím více soustředit - myslím, že to chápeš, třeba zrovna také prožíváš takovéhle hektické období :)

6 ceady ceady | Web | 27. března 2010 v 17:51 | Reagovat

asi se ze mě stala nejlepší fotografka :D

Tvůj článek je jak sled mých myšlenek. Vystihuje právě to, jak se teď cítím. :(
Jinak musím říct, že bys mohla psát knížky! Moc hezky se to čte

7 Angel Darkwood Angel Darkwood | Web | 29. března 2010 v 18:36 | Reagovat

Chce to víc odvahy a prosadit samu sebe takovou, jaká doopravdy jsi... Vypadá to, že je lehčí se jim i nadále podřizovat a radši to ještě nějaký ten pátek přetrpět, ale věř mi, že když se tomu všemu postavíš hned, tak potom už nebudeš mít takové úzkostlivé pocity...ze začátku se to tak asi nebude zdát, ale potom budeš moci konečně dýchat...

8 ethnea ethnea | Web | 6. dubna 2010 v 23:56 | Reagovat

Pamatuju si, ze na stredni to bylo hodne podobne tomu, co pises. Bala jsem se byt sama sebou, protoze tak me neznali, protoze tak by me nepochopili, protoze takovou by me nechteli. Kdyz o tom tak premyslim, stejne nevim, kterou "sama sebou" vlastne myslim. Mam pocit, ze zivot je jen jedna role za druhou. Clovek si porad jen na neco hraje. Kdy jsme vlastne sami sebou?

9 tiana tiana | Web | 10. dubna 2010 v 12:54 | Reagovat

Veľmi pekný blog...máš nenútený, pre mňa sympatický štýl písania. Páči sa mi, že si sama sebou.

10 Elinka Elinka | Web | 11. dubna 2010 v 17:49 | Reagovat

Vím, že kdyby s tim šlo nějak přestat a změnit to tak bys to určitě udělala. Ale i přesto musím podtknout že by ses neměla podřizovat. Jen at se oni podřídí Tobě, ať se oni podřídí a přizpusobí tomu, že taková za jakou Tě mají prostě nejsi...
♥ zvládneš to..vím to.

11 Any Any | Web | 20. dubna 2010 v 20:39 | Reagovat

Vyhrát.... to nejspíš nikdy. Ne v tomto boji. Vrátím se... Děkuju za komentář.

12 herzig-traum herzig-traum | Web | 26. dubna 2010 v 19:38 | Reagovat

To znám :(... Píšeš si s někým nebo se s někým bavíš a v duchu si říkáš, jak se to všechno tak změnilo - vyprchalo.

S tou maturitou držím palce =).

Holky jsou mrchy, snaží se ostatní shazovat jenom proto, aby samy vypadaly líp. Kluci jsou o dost přímější.... Je to smutný, ale je to tak :(

S tím jídlem to znám :(, vykašli se na ně... To že si něco myslej neznamená, že to tak je. A třeba já už nemám chuť ani sílu je přesvědčovat, že to tak není a že je to jinak... Co naděláš...

13 Aidam Mari Guano Aidam Mari Guano | Web | 9. května 2010 v 11:33 | Reagovat

nádherný osobní blog ... já mám taky osobní a jsem kluk , rád bych aby sme byli přáteli ;) tak to asi vidím že si tě hodím do elity * měj se čau

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.