Jeden z tisíců

23. března 2010 v 10:21 | miriabel |  deníček
Je to zvláštní.

Častokrát jsem si plánovala sáhodlouhé konce a pak zase bouřlivé začátky. Celý život chci pořád s něčím končit a novou, víc vzrušující, etapu zase začínat. Miluju ten pocit a žádný jiný mi jej nenahradí.
Možná právě proto, ale možná i pro něco jiného jsem nikdy nevydržela u žádných aktivit dlouho. I když mě to bavilo sebevíc, stejnak jsem s tím nakonec sekla a začala odznova. Nebylo tomu tak ale jenom s činnostmi. Blízcí kamarádi se taky neměli možnost dlouho zdržet, snad jen ti nejlepší. Některých kroků jsem pak litovala, ale za jiné byla zase naopak vděčná. Po určité době potřebuju změnu, pauzu. Nesnáším stereotyp, ale zároveň se k němu vždy ráda vrátím. Až mě to nové, nepoznané, nechá nějakou tu chvilku topit se v blátě.
Tolik věcí být mohlo, ale nikdy nebylo, právě kvůli mé povaze. Tolik lidí mi mohlo být nejlepšími přáteli, kdybych jim snad jen více důvěřovala, otevřela se. Ale já se jim po určité době začala stranit.
A tak zůstali jen ti nejvytrvalejší. Ti, kteří se vůči mému chování obrnili. Jsem jim za to moc vděčná a mám je ráda, ale upřímně - divím se jim. Nedokážu totiž pochopit sebe samu, natož pak aby mě chápali ostatní. I když... ti ví možná lépe, než já a, co doopravdy chci a proč dělám ty nesmysly, které dělám.

Řekla bych, že mám nějaký problém, ale neumím jej specifikovat. Už trvá delší dobu. Nenalezla jsem ale cestu ven, protože při zamyšlení nad jeho podstatou, zjistím, že vlastně žádný není. Snad si jen něco vytvářím v mé hlavě. Možná proto, abych nějaké měla.

Co já vím? Co víte vy?:)

K tomu jsem ale vůbec dojít nechtěla. Ale já vlastně ani nevím, k čemu jsem chtěla dojít. Nejspíš se rozloučit a seknout s blogem, ale v průběhu tohoto článku mi došlo, že konec nechci. A to je přesně má nevyzpytatelná povaha, která mi leze neskutečně na nervy, ale musím s ní žít. Neustále.
Ale nezaručuju, že odteď tady budou aktualizované články v pravidelných intervalech. Možná jo, možná ne. Podle toho, jak mě to bude bavit, jak to budu stíhat. I když čas je vždycky, je jen na nás, jak jej využijeme. A já radši sportuju a procházím se a filosofuju o ničem. Po večerech, když necháte zapadající slunce ujistit vás v domnění, že právě teď vám patří celý svět.

A taky čtu, občas. Častokrát docházím k názoru, že bych toho měla ještě hodně vědět (přečíst), abych vůbec byla schopna se na jakžtakž nějaké úrovni prezentovat. Ale vidíte, stejně jsem to nevydržela a vy čtete můj neoriginální článek. Podobných výlevů jsou na netu tisíce a můj je jedním z nich. Jsem vděčná těm, co dočítají do konce a občas i něco napíšou, ale i těm, co jen dvakrát kliknout na můj blog. I když je vás čím dál měně, vlastně jsem ráda, alespoň si můžu psát co chci a nebát se, že se jednou budu muset bát :). Však vy víte.

Tenhle článek je takový hodně rubbish. Ale já jej stejně zveřejním, pro ten fajn pocit, že mám ve všem absolutní volnost.
 


Komentáře

1 signoraa signoraa | 23. března 2010 v 11:40 | Reagovat

Moc hezky napsané a docela to vystihuje i moje pocity.
I když už je mi 57 let (když to vidím napsané, je to příšerné číslo), stále se mi stává, že věci nedotahuju do zdárných konců a někdy nevím jestli "tohle zrovna chci", nebo ne. Navíc jsem dominantní (narozená ve Lvu), ale díky své rozpolcenosti naopak někdy propadám hrozné skepsi.
Když jsem byla malá holka, rodiče říkávali: "ty nikdy nevíš, co chceš".
Nevzdávejte to, pište dál

2 miriabel miriabel | Web | 26. března 2010 v 17:32 | Reagovat

Děkuju moc za milý komentář. Možná to bude znít nepřiměřeně mému věku, ale taky si někdy říkám, že už jsem stará. :) Chtěla bych se častokrát vrátit do bezstarostného dětství.
Myslím, že nezáleží na tom, kolik vám je, ale jak se cítíte a život prožíváte.
Rozpolcenost doprovází každou minutu mého života, takže moc dobře rozumím :o)

3 Dreamy Dreamy | Web | 26. března 2010 v 20:42 | Reagovat

Jakožto věrná čtenářka Tvého blogu, který mě pokaždé okouzlí hlubokými myšlenkami vepsaných kamsi mezi řádky, budu ráda za každý Tvůj další příspěvek, Miriabel :) Jak jsem okomentovala už do předchozího článku, možná máš teď spoustu povinností, a proto polemizuješ nad významem blogu. Ale vím, že jeho smysl stále nacházíš, což je správné a minimálně těch pár čtenářů, o nichž jsi psala, to těší. :) A co Ty víš, někteří čtou, akorát nekomentují.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.