Nekonečné tik-tak.

12. února 2010 v 20:51 | miriabel |  deníček
Poslední dny prožívám tak nějak zastřeně. Nespala jsem už tři noci, až dneska mě napadlo, že to asi bude z těch léků, co je jím. Tak mám zase jiné, co mají mít účinek opačný. Třeba mě z nich přestane co několik hodin křečovitě svírat to místo vpravo nahoře od srdce.

Celou noc jsem si četla internet, pak knížku a psala deník. Bylo to fajn. Bavilo by mě to, jen kdybych nemusela ležet toporně v posteli a čekat na ráno, abych nevzbudila ostatní. Necítím se unavená, jenom mi všechno padá z rukou, nedokážu dlouho koukat do jednoho místa, objekt se vždycky rozdvojí. Jsem jako opilá a přitom jedu naplno už přes 50 hodin určitě.

Vstala jsem okolo páté ráno, to už jsem myslela, že z postele vyletím a půjdu si zaběhat tím nejrychlejším tempem jako jsem kdy běhala. Nakonec jsem jen zapla počítač a šla dělat prezentaci na příští týden do ekonomie. Naladila jsem ji celou do růžova, abych dala brzkému šedivému ránu nějaký ten optimistický nádech. Naštěstí jsem úplně věděla o čem psát, díky nocím, které jsem pojala čistě literárně /začetla jsem se i do učebnice ekonomie a dovolila státnímu rozpočtu stát se mým společníkem na necelou hodinu probděné noci/.


V půl druhé odpoledne jsem chtěla jít do školy na seminář, ale nedostala jsem povolení. Prý ještě nejsem v příhodném zdravotním stavu. A tak jsem si místo toho vytiskla plakát, co jsem udělala pro naši imaginární firmu a koukala na něj. Znáte ten fajn pocit naplnění, který se dostaví, když něco vytvoříte a jste docela spokojení? Víte, že jste do toho dali kousek sebe a daná věc v sobě ukrývá kousek vás. Takový ten pocit seberealizace. Prezentaci jsem poslala profeesorce o týden dřív, než jsem měla za úkol. Jsem já to ale vzorný
student. Vlastně nechápu lidi, co se hroutí z toho, že nemůžou spát, mají tolik času, co nám ostatním chybí :). Na druhou stranu je to divné a depresivní, když všechna okna změní se v temné čtverečky, když jen pouliční lampy prokazují známky života.
Ty chvíle vás přinutí přemýšlet. Vybavují se vám před očima obrazy, o kterých nemáte tušení, že jsou obsahem vaší hlavy. Ta jen třeští a v břichu máte tepající pocit nevolnosti.
Ale vlastně jste šťastní, protože můžete jen ležet a flákat se. Koukat do stropu a počítat poruchy v omítce, četnost divných zvuků z vedlejších pokojů a bytů, počet problikávajících lamp. Číst si. Snít. Mít radost z toho, že ležíte v teple, přikrytí jemnou dekou, zatímco někteří musí jet chladnou tramvají do práce.

Chci cvičit jógu, dočíst knihu, naučit se literaturu a jen tak si představovat stylem co by, kdyby... Není tedy důvod obávat se, že na mě spolu s příchodem dnešní noci dolehne marnivý pocit dlouhých chvil.

Ten náramek mám od holky, kterou jsem znala co nejkratší dobu a stihla mi toho dát co nejvíc. Doufám, že se ještě někdy uvidíme. Protože bez ní už mě nebaví angličtina a úterní odpoledne už nejsou to, co bývala dřív.
Chodí úplně nejoriginálněji oblečená a ačkoli je o pár let starší než já, je o tisíc let otrkkanější a samostatnější.
Jednou bych chtěla dokázat, co ona, mít její nadhled a vyrovnanost.
Tak proto tu ta fotka je. Protože věřím, že mi ten náramek přinese štěstí. Protože vám se může zdát obyčejný, ale pro mě něco znamená. Nese v sobě vzpomínku.
 


Komentáře

1 M!Lušk@ M!Lušk@ | Web | 17. února 2010 v 0:12 | Reagovat

Nádherně píšeš...ta harmonie..skvělý.. =O)

2 M!Lušk@ M!Lušk@ | Web | 17. února 2010 v 22:40 | Reagovat

Proč do nemocnice?
..nu.. :D .. já mam kardiak.. mam srdecni vadu, jak rostu, tak se mi zužuje aorta, a uz mi to dvakrat "roztahovali" , cili 2 operace..:( a ted jedu jen na kontrolu ;)

A pokoj je skvělý :), treba ho jednou taky budeš mít ;O)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.