Let me tell you...

6. února 2010 v 20:13 | miriabel |  deníček
Byla jsem na scio testech.
Ještě ve čvrt na devět jsem stála doma před zrcadlem, snažila se do něj vejít celá (je příšerně úzké) a fotila sebe, pak jeany, šálu na nich pohozenou (předtím jsem si ještě musela svléknout), Pak klávesnici notebooku, obrazovku... všechno, co mi přišlo pod foťák.. Tančila jsem bytem za doprovodu Scottova lahodného hlasu. Prostě AC/DC ♥.

Protože '... the walls start shaking, The earth was quaking, My mind was aching...' a já byla maximálně spokojená, absolutně rozcuchaná. (Jo, opravdu jsou i rána, kdy hřeben zůstane netknutý ležet na dně šuplíku. Rána, kdy jen třesu hlavou do rytmu a oddávám se vzletům a pádům osobní horské dráhy)
Pak vyšel z koupelny taťka a málem ho podruhé ranila mrtvice (poprvé při opravování maturitní otázky šestnáct do němčiny. On ji opravovat ale chtěl sám od sebe, vážně.), když zjistil, že nejsem dávno v autě a nenechávám se vést směr nějaké to vzdálené gymnázium, kde se my končící střední školy sejdeme, vlejeme veškeré naděje do černo-bílo-zelených fixů, talismanům propůjčíme Božské vlastnosti. Doufajíc, že přiletí zázrak, co nám pomůže v cestě za našimi tolik mlhavými sny.Jsme mladí a absolutně nepřipřipravení, ale život nám nedal čas na rozmyšlenou, nepočkal. Vodla tekla stále rychleji. Už je od pramene moc daleko na to, aby nalezla cestu zpět. A tak se alespoň snažíme vypadat vyspěle. Rozumně. Rozhodně.

Slzy v očích, třas v nohou a průhledně bílé tváře - i taková je realita.

Ale vydržíme.

O přestávce jsem si četla Zbabělce a tvářila se navýsost intelektuálně. Nikdo z přítomných nevěděl, jak dlouho danou knihu čtu. Tak jsem si mohla hrát na inteligenta. (Nebylo tam moc co dělat. Prve jsem si vyměňovala pohledy typu nechápu-co-tady-dělám s jednou neznámou sympatickou holkou, ale pak nás omrzelo i to. Dvakrát jsem šla na záchod. Podruhé jsem si jenom umyla ruce.)

Poslední minuty jsem tupě koukala do prázdna a myslela na to lléto, louku a slunce a na něj (Něco mi řvalo uprostřed hlavy: 'Přestaň!,' ale do uší se donesl jen přefiltrovaný šum.) Test byl nějak vyplněn. Jak? Kdo ví. Teda, já vím moc dobře, že to moc dobré nebylo.
Číst znovu se mi nechtěl. Nebylo co opravovat, jedině přetipovat odpovědi.


A závěr? Je mi jedno, na jakou školup ůjdu. Nezajímá mě, kolik energie vynaloží taťka do případného teatrálního řevu, který bude zajisté doprovázet zjištění, že jsem mu nesplnila jeho sen. Nebudu cítit lítost, když se podíván do těch němých tváří plných výčitek.
Já chci jediné (ho). Možná jsou mé sny divné a tolik prchlivé, ale já v ně pořád věřím. Určují můj svět.
No a co, že jsem dospělá a mám být rozumná.
 


Komentáře

1 ethnea ethnea | Web | 7. února 2010 v 6:18 | Reagovat

Clovek by mel zit hlavne dneskem. Minulost je uz jednou dana, plakat pro ni nema smysl. Planovat budoucnost je take bezpredmetne. Stejne vzdycky prijde neco, co nase plany uplne zmeni.

2 Dreamy Dreamy | Web | 12. února 2010 v 9:49 | Reagovat

Moc jsi mě atmosférou scio testu, který mě čeká v březnu, neutěšila :) Říkám si však, že nějak dopadne. A když se mi nesplní můj žurnalistický sen, půjdu na peďák, kam mě vezmou bez zkoušek.. Vzdělání je jen krok do života, k povolání, uplatnění ve společnosti. Správný výběr školy ještě neznamená mít vyhráno. Ty jsi ale inteligentní dívka - vím, že tak soudím správně. Proto se jistě také rozhodneš dle svého úsudku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.