Devátého mě donutilo přemýšlet.

9. února 2010 v 0:44 | miriabel |  názory
A je devátého. Před dvěma lety se schylovalo k jarním prázdninám a před třemi lety už jarní prázdniny téměř končily. K jakému datu byly určeny ty minulé si nepamatuji, nehrály pro mě totiž téměř žádnou roli. Nic nového, nic zajímavého.

Předpředloni to mohlo být krásné. Měla jsem kluka a všechny ty věci, které člověka předurčujou k tomu, aby byl šťastný. Škoda jen, že jsem jenom počítala dny, kdy mu řeknu, že si budoucnost představuju úplně jinak než on. A že jednou chci mít děti a zároveň neposlouchat blbé narážky na svou postavu. Možná jsme se jen špatně chápali, jak říká, ehm, myslím, že Bacon. Možná jsme byli fakt úplně jinde.
Byl by mi už dávno jedno, upřímně, je mi už jedno, jenže má dneska narozeniny /křičí na mě facebook i icq/, tak si zasloužil být na tomhle virtuálním kusu papíru. Jen fotku mu tu asi nevystavím. Myslím, že by za to nebyl moc rád.
A předloni to bylo krásné opravdu a to jsem si zase nebyla schopna uvědomit proč. A tak to prostě loni stejně okouzlující být nemohlo.

Minulý rok jsem zažila svůj největší pád na pusu. Kámoška měla zrovna záverečný večírek popopokračovacích tanečních, když mi jeden spolužák, se kterým jsem tam šla, začal vysvětlovat, co bych měla a neměla dělat pro svou postavu. Prý vypadám jako trpaslice a posilování mi škodí, měla bych více běhat. Ufuf, tohle už bych nechtěla nikdy zažít znovu. Doma jsem probrečela před zrcadlem nekonečnou řadu hodin, rozkopala všechno oblečení, do kterého jsem se nemohla vejít, seřvala rodiče, načež jsem si uvědomila, že jsem prachobyčejná sebestředná hysterka a představení skončilo.

A letos se budu snad učit maturitu a možná občas chodit běhat. Proto, že mě to baví. Nechci se nikomu zavděčit. Poznámky už nemá, od té doby se spolu totiž téměř nebavíme.

Všechno se stále mění. Lidé kolem nás, situace, zážitky. A přitom většinu toho času doufáme, že zrovna tohle přátelství vydrží na celý život, že zrovna tenhle výlet je ten pravý, nezapomenutelný.
Málokdy se nám však podaří daná předsevzetí splnit.
Někteří z těch, co hrají v těhle příbězích bez konců hlavní roli, nám zůstanou v srdci napořád. Nicméně přijdou jiní, se kterými zažijeme nové zážitky, vzrušující, nezapomenutelné. A na staré přátele už nezbude tolik času jako tenkrát.



Nechci být cynická, ale mám pocit, ať se tomu bráníme zuby nehty, že se tak stejně stane.

Až ten pytel vzpomínek jednoho dne rozsypeme, budeme třeba litovat, že právě onen, co uměl vykouzlit ten spiklenecký úsměv na rtech, zůstal na dně, ale ten nad ním byl třeba taky fajn a o to tady šlo. Šanci máme jenom jednu. A není čas na dlouhatásné rozmýšlení.

Tak vzhůru do spontánního jednání!
 


Komentáře

1 Angie Angie | Web | 9. února 2010 v 15:12 | Reagovat

zajímavé myšlenky, ale řekla bych, že pády na pusu bývají horší. Snad tě to nikdy nepotká

2 Aailyyn Aailyyn | Web | 10. února 2010 v 13:08 | Reagovat

Ten kluk je blbeček, když ti tohle řekne. Možná neodpovídáš zrovna jeho měřítkům vkusu, ale kdo se ho prosil o hodnocení, že... Jsi určitě nádherná holka, tak hlavu vzhůru a usměj se :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.