jako pokaždé. jenom se tomu prostě říká poprvé.

1. ledna 2010 v 17:16 | miriabel |  deníček
Bolí mě hlava a to jsem včera nic nepila. Jak ironické. Chěla jsem se opít, ale pak mi došlo, že mi alkohol vlastně vůbec nechutná.
Měla jsem přijít domů ve dvě, ale nakonec jsem přišla až ráno, chtěla jsem na pařbu a vlastně to nakonec možná i pařba byla. A bylo to fajn.
Mám uklizený pokoj, aby rodiče mohli říkat ty své frázičky: 'Jak na nový rok, tak po celý rok.' Usmívat se u toho a být šťastní, že jim to tak krásně vyšlo. Na první pohled to tak vypadá a to je přece nejdůležitější, no ne?
Cha a napsala jsem mu smsku včera a nic. A nebude ani nic a já to věděla a přesto jsem to udělala. A pak jsem napsala ještě tomu druhému a ten též neodepsal. Akorát každý z nich z úplně jiného důvodu. Ale to už je jedno. Jen tak tady sedím, poslouchám Uriah Heep a krátím si čekání na jednoho syna kamarádů rodičů, kterého doučuju. A pak půjdu spát a všechno zaspím. To, že jsem za celé Vánoce vůbec nic neudělala. Že mám děsný strach. A nemám ho ze sebe jak dostat. Už se šíleně těším do aerobicu. Konečně přestanu kopat do věcí kolem sebe, ale vybiju tu energii jinak. Jsem unavená a přitom plná takových těch posledních záblesků něčeho, co v sobě vždycky najdete až v těch nejpodivnějších chvílích... máte chuť lehnout si a nevnímat, třeba až do příštího roku, ale musíte pořád nervózně pobíhat a škrábat se na krku.
Nebo třeba psát novoroční článek. Jako jeden z mála asi nebude plný předsevzetí, takových těch všebecně známých nic neříkajících řečí, ale já už si je nepamatuju.
Minulý rok jsem celou neděli před prvním dnem školy proležela v posteli a přála si zaspat, usnout a probudit se až bude po všem. Měla jsem v sobě šílený neklid a strach a naději. Tyhle pocity by se neměly mísit dohromady, vznikne pak děsně divná směska, která v člověku vře a on má tendenci zešílet, ale je to lepší než bezbřehá otupělost, kterou cítím teď. A nebo není?
Ale nebojte, za chvilku budu zase veselá a v pohodě, protože pak jsou ostatní šťastní. Mají radost, že zapomínám. Lidi milují splachovací lidi... A někdy je lepší nevyčnívat z davu, nemá to moc smysl. Stejně nic nevyřešíte. Nezměníte.

Šťatsný nový rok ;)
 


Komentáře

1 M!Lušk@ M!Lušk@ | Web | 1. ledna 2010 v 20:18 | Reagovat

Krásný.... hezky píšeš... a nejkrutější na tom je, že je to reál ..

2 Keff Keff | Web | 2. ledna 2010 v 16:11 | Reagovat

Taky ti přeju šťastnej novej rok..
Vím, že se mi nikdo neporozumí úplně, ale já si s nikým nerozumím ani ze 20ti procent. Já někdy potřebuju blog a někdy normální deník, někdy ale nemůžu psát vůbec. Vlastně co mě taky celkem štve na psaní deníku je to, že spoustu věcí nejsem schopná napsat. Ani na ten papír.
No k tvýmu článku, přesně tak, mám náladu všechno zaspat, třeba nejen do příštího roku. K tomu vyčnívání z davu, jo asi to nemá smysl, a nezmění se nic určitě. Ale mě prostě zapadnout nejde. Nakonec jsem ráda, že jsem se přestěhovala. Protože na přátele nemám náladu a tady mě nikdo neotravuje. Třeba potkám někoho, s kým se shodnu, nebo aspoň někoho, kdo mi nebude vadit. Někdy jsem hodně splachovací.. A občas se stane, že je toho tolik, že nestíhám splachovat. Nevím, jestli je to obvyklý, ale někdy, když je mi blbě psychicky je mi pak blbě i fyzicky, a vůbec nejsem schopná ničeho.. A to je dost na nic.
Jak na nový rok, tak po celý rok - té věty mám plný zuby. Jasně, že je to blbost, ale kdyby nebyla, tak si asi hodím mašli nebo ten rok fakt prospím, protože pátek byl vážně na nic.
A to, že to na první pohled tak vypadá.. nevím na co to myslíš, ale někdy mi přijde, že to tak lidi mají úplně se vším, nevím. Prostě je nezajímá jak je to doopravdy.

3 Dreamy Dreamy | Web | 3. ledna 2010 v 12:46 | Reagovat

Také máš ten pocit, jako bys s lehkostí najednou dokázala zavřít dveře za minulostí? Jako bys konečně začala věřit sama v seba a ve své schopnosti? Pokud ano, tak gratuluji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.